"Napravíš svou chybu a vrátíš jí vše, o co tvou neuvážeností přišla. Budeš jí nablízku, ale nepřekročíš hranice, víš, co by tě to stálo, víš, co bys ztratil...."

Věděl.
 Věděl přesně, že být jí nablízku a nepřekročit dané hranice blízkosti je jeho trest. Linie je tenká, velmi tenká pro někoho, kdo je ze své podstaty předurčen k tomu Annu bezpodmínečně milovat. 
Mohl se pokusit ovládnout sám sebe, a pak by už jen zbývalo zabránit v jakýchkoli citech jí. 
Jenže když ona se pro něco rozhodne, je jak neřízená střela.

Projel si rukou kudrny, načež zoufale složil hlavu do dlaní. Vdechoval zhluboka vůni knih, co ho ze všech stran obklopovaly, milovala knihovny, uklidňovaly ji. Při tom pomyšlení se zlehka usmál a zadoufal, že pokojná nálada toho místa dokáže zklidnit i jeho  a možná mu přinést nějakou správnou myšlenku vedoucí k řešení jeho situace. 

Nepřineslo mu to nic.  Myšlenky se rozlétly a klid vzal za své, když ve vzduchu ucítil vůni kokosu s příměsí zelených jablek.  Z vedlejší uličky zaslechl sérii nadávek šeptaných jemným dívčím hláskem, horečné přehrabování knih a pár energických kroků, které se zastavily přímo u jeho stolku, načež před ním přistála hromada knih, tak tak, že stačil uhnout. 

Blonďatá dívka v modrém svetříku, jehož barva zvýrazňovala tu v jejích zorničkách, si ho ani nevšimla. Zato on si ji chvíli zálibně prohlížel, načež jeho zrak padl na tituly knih, co mu naservírovala přímo před obličej. 

Jak mluvit se svými anděly? Andělé snadno a rychle. Poslové světla. 

"Nehádal bych, že budeš zrovna na takovýhle typ čtení?"  Zapřel se více do židličky, tak že se jemně zhoupl, přičemž se pobaveně šklebil. 
Dívka, doteď netušící, že není sama,  ztuhla, když však zaostřila a záhy zjistila identitu narušitele jejího klidu společně s nepřehlédnutelným domýšlivým úšklebkem, zamračila se. 

"A já bych nehádala, že ty a tvoje arogance se budete poflakovat po knihovnách." Spěšně začala sbírat knihy ze stolku. 

"Snažíš se mluvit se svým andělem?" Okázale přehlížel, že se snaží co nejdříve zmizet z jeho blízkosti. "Potřebuješ radu? Třeba bych ti mohl poradit já-" 

"Nikdo se tě na nic neptal!!!" Prskla napruženě. Chvatně naházela knihy jednu přes druhou na nesourodou hromadu  a sevřela je v náručí, byť jí jedna po druhé sjížděly při každém kroku, nedbala a v rekordním čase je dopravila k pultíku, kde je mladý, sympatický knihovník zadal do databáze a podal jí je zpět společně s členskou kartičkou. 

Nacpala je do textilní tašky s  obrázkem jednorožce, co dostala od nejlepší kamarádky k minulým narozeninám a vyběhla ven do mrazivého, podzimního večera. 
Zhluboka se nadechla toho vzduchu, co voněl po mokrém listí, melancholii a nedostižných dálkách.  Nadechovala se dlouze s představou,  že do sebe nasává klid, o který jí bezejmenný kudrnáč úspěšně připravoval při každém setkání. 

Na město dávno padla tma, stmívalo se už velmi brzo a lezavá zima si dokázala najít cestu i pod těžký oversized kabát, od kterého si slibovala neproniknutelnou izolaci. Naproti přes ulici už byla otevřená příjemná hospůdka, z jejíchž rozzářených oken skoro sálalo teploučko, které uvnitř zaručeně muselo být. Cíl byl jasný. 

"Kam si myslíš, že jdeš?" Ozval se jí za zády hluboký chraplák, který zalézal pod kůži možná více, než všudy přítomná zima. Dívce se div nezastavilo srdce úlekem, ovšem duchapřítomnost ji neopustila. 

"Hodláš mě dneska sledovat celý den?!" Otočila se, aby viděla, jak před sebou zprudka šermuje rukou a křížek na krku se divoce pohupuje v rytmu jeho pohybů. Došlo jí, že jediný důvod proč ten šperk může vidět je, že tu před ní stojí v těsném černém tričku, naprosto v klidu, bez jediného zachvění chladem. 

"Tak to prrrr," našpulil uraženě své plné rty, "v té knihovně jsem byl první!" 

"A já z ní první odešla," nedala se, "a přesto tě mám za zadkem jako ocásek!" 

Souhlasně přikývl a nervózně přešlápl z jedné nohy na druhou. 

"Možná," prohrábl si rukou kudrny, takže mu napadaly do obličeje, "jsme to vzali za špatný konec. Anno," vzhlédl skrze vlasy a na tváři se mu objevil smířlivý úsměv, "proč nezkusíme být přátelé?" 

"Přátelé?" Vyjekla, jakoby ji polil studenou vodou.

"O co myslíš, že jsem se snažila, když ty jsi mě v klídečku a s přehledem ponížil? Myslíš, že jsem za tebou dolézala jen ze srandy? Či z přebytku sebevědomí, které jsem toužila si tebou nechat srazit až kamsi do pekel?" Dštila síru, div, že od ní okolí nezačalo chytat. 

"Anno," přidal na naléhavosti, "mě to-"

"Co?" Vyvalila v hraném údivu svá studánková kukadla. "Neříkej, že tě to mrzí." Nuceně se zasmála a teatrálně párkrát tleskla dlaněmi o sebe. 

"Mrzí," přitakal pokorně, přičemž to stejně nemohlo skrýt to odhodlání, zářící z celé jeho bytosti. 

Záporně zakroutila hlavou a odvrátila se od něho s myšlenkou na co nejrychlejší útěk. Začínalo být velmi těžké sledovat ten jeho vnitřní boj jakési lítosti a snahy zůstat těžce nad věcí. 

"Přátelé jsme mohli být, kdybys nebyl -"

"Kdybych nebyl co?" Nevydržel a zprudka ji chytil za zápěstí a otočil ji zpět. 

"Arogantní, nafoukaný, sebestředný, samolibý idiot!" S nehraným odporem přesto precizně a s důrazem vypouštěla každé jednotlivé slovo z úst, zatímco on ji skoro nepozorovaně táhl za ruku blíž k sobě. 

"Idiot by možná stačilo!" Zíral jí teď do očí z bezprostřední blízkosti, až jí po těle naskočila husí kůže, v zorničkách se mu odráželo světlo pouličních lamp, skoro jakoby se koupalo v té temné zeleni.
"Zas tak zabedněný nejsem!" Urputně potlačovaným vztekem se kousl do rtu, přivíral víčka, jako kočka připravená k útoku a ztěžka, trhaně vydechoval, takže se jí teplo odráželo od promrzlých tváří, zatímco jeho dotek mrazil. 

Skoro z něho šel strach, a přesto, nebo právě proto,  ji naprosto fascinoval.

"I tak jsi zabedněný dost!" Probrala se konečně z transu do kterého ji dostal tím, že vypadal jako živoucí výzva k pomazlení, zatímco se jí z něj úzkostně svíralo hrdlo. 

"Už mě nech!" Vytrhla mu ruku ze sevření a než stačil reagovat, rychlostí světla přeběhla ulici a zmizela ve tmě......