Říká se, že my Serafové ve skutečnosti vedeme nikoliv jeden, ale dva životy.
První je ten na pevné zemi. Tam se rodíme, spíme, jíme, řešíme své trable i prožíváme radosti.

Ten druhý se odehrává na obloze. Ve vzduchu bojujeme a poznáváme svět tak, jako ho od nepaměti vidí ptáci.

Můj život je nyní takový, že teď, v tuto chvíli, sedím v jurratě, tradičním obydlí lidu Scythie a píšu první stránky tohoto deníku. Mé jméno je Julianea Sandén a do těchto končin mě vyslal Drakon; můj princ a bratranec v jedné osobě.

Mým úkolem tady je dohlížet na situaci v zemi, vést několik serafských oddílů, které se na tuto pouť vydaly také a s nimi podporovat scythijské povstalecké vojsko.
Ale k tomu musím přesvědčit náčelníky místních kmenů, aby vůbec o naší pomoc stáli. Zatím s námi spolupracuje jeden.
Nepatří mezi největší, nejsilnější ani nejpočetnější, avšak znalosti zdejšího terénu a zvyklostí jsou pro nás, jenž jsme zde cizinci, naprosto nenahraditelné a je třeba je řádně oceňovat.

Právě jeden z vůdců spolupracujících kmenů mi poskytl jurratu. Je to v základech kruhový stan s otvorem uprostřed střechy, pod kterou mám menší ohniště místo kamen a po kruhovém obvodu vlastní postel, několik truhel a osobními věcmi a stůl se židlí. Není to moc, ale takové podmínky mi musí stačit. Měla bych za ně být dokonce vděčná.

Postavení se kterým jsem sem přišla je zde vyšší než ostatních vojáků, proto je mi umožněno jurratu obývat sama. Až na pár důstojníků musí všichni spát po vícero skupinách.

Osobní zbraň mnou používaná, tedy mé milované kopí, leží opřené o hranu stolu hned vedle mě. Pod polštářem na posteli mám jako vždy schovanou dýku pro případ nouze. Nikdy nesmím dopustit, abych neměla v dosahu ruky ostrou zbraň. Opakovaně čelíme útokům nájezdníků, před třemi dny jsem byla nucena urychleně poslat posla se vzkazem do nejbližší osady s prosbou o pomoc v podobě zásob paliva na oheň a dodatkem, že Serafové jsou ochotní s obyvateli vyjednávat pro dobro věci obou stran. Spoléhám na šance, že jim můžeme poskytnout ochranu před stejnými nájezdy.

Každé ráno se tu probouzím ve strachu. Vím, že je přirozený a neměla bych se štítit toho cítit jistou obezřetnost, přesto vnímám, jak se mi obavy z vývinu událostí usazují uvnitř a každým dalším dnem, kdy nepřichází žádná odpověď mě skrytě a pomalu dusí. Jako by mi někdo na hrudník pokládal kameny a tu hromadu stále víc zvětšoval. Nemám tu nikoho blízkého, na koho bych se mohla obrátit, musím důvěřovat jen sama sobě, ne čekat, že za každou chybu někdo přiběhne a vyřeší jí místo mě. Doma možná ne, ale tady jsem já tou, která má důvěru ve vedení všech co jsou tu se mnou.

A jistá si můžu být pouze jedinou věcí:

Nesmím zklamat.

První kapitola malého speciálu o Juli, protože já se jí prostě nehodlám zatím vzdát a chtěla jsem se ještě trochu pověnovat tomu, jak žila během války. Také je to můj první pokus o knížku formou deníku, tak mi držte palce, ať se povede

Mám vás všechny ráda ❤️

Tak zatím 👋

PS: obálka zatím pouze dočasná, tak prosím omluvte můj amatérský rychlopokus 😅