Je to tak vláštní pocit. Najednou vím všechno. Vím víc, jak ostatní. A nikomu o tom nesmím říct.
     Ale koho to štve, když můžu být s Katsukim, že?
     „Kirishimo, budu muset jít!" zavolám na něj přes celou místnost. On jen přikývne a já se rozběhnu domů. Za ním. Najednou jako bych ho miloval ještě víc, než do teď.

***

     Rozběhnu se po celém domě a hledám, kde je. Jak se mohl bát, že když zjistím svojí minulost, tak ho budu nenávidět? Nevím kde to sebral, ale je docela padlý na hlavu.
     „Katsuki! Vylez!" zakřičím jak nejvíc to jde. Sousedi musí být nadšení.
     „No?" ozve se z ložnice ze které vylezl.
     „Ty jsi spal?" zeptám se nevěřícně.
     „Je to špatně?"
     „Ne, jen se divím."
     Přikývne a dojde ke mně „tak... Proč mě tu tak scháníš?" zeptá se.
     „Protože ti potřebuju říct, že jsi totální blbec, který se bojí totálních kravin. Celou dobu se mi tu bojíš vrátit vzpomínky z toho důvodu, že se ti pak budu stranit. A já tě tu mezitím miluju ještě víc. Jen díky minulosti." vysypu všechno ze sebe a políbím ho. On němě stojí. Myslím, že to je na něj trochu moc informací. Nevadí, však on to vstřebá.
     „Jdem spát," řekne, přehodí si mě přes rameno a odnese si mě do postele, kde v jeho objetí do pár minut usnu.