Je večer a já se dívám doma na televizi ve které dávají „Labyrint: Útěk". Jak rád bych se věnoval filmu, ale Midoriya mi dnešním rozhovorem přidal další puclík do skládačky, kterou nedokážu složit. Myšlenky mi zase přemýšlí.
     Momo. Midoriya. Bakugou. Kdo ještě? Co ještě? Co mi uniká?
     Proč se chtěla Momo rozejít? Proč mi to neřekla? Proč to neudělala kvůli Iidovi? Chápu, že jí to bylo třeba blbý, ale Momo je zrovna silná žena, která by to pro někoho udělala. A podle Bakuga to s ním táhne už dlouho.
     Midoriya si Bakuga vybavuje... Ale nevybavuje si s ním žádný okamžik, což je divné. Dokonce dokáže posoudit jak moc pro něj byl důležitý, ale jako by ho měl zamlženého. Vzpomínky žádným úrazem neztratil, co tak vím.
     Bakugo mě údajně sleduje roky. Říkal, že to Momo táhne s Iidou už roky. Ale já přece nikdy takový pronikavý pohled na sobě necítil.
     Opravdu mi něco uniká, musí.
     „Zmiz," řeknu jen, co ucítím na sobě jeho pohled, on však neposlechne. „Něco jsem řekl!"
     „A když to neudělám?" ozve se jeho zastřelý hlas z jednoho rohu obýváku.
     To je pravda, co když to neudělá? Nic s tím nezmůžu. Ale když už tu je, tak bych z něho mohl zase něco vydolovat. „Kolik let mě sleduješ?"
     Vystoupí ze stínů a popojde ke mně pár kroků „těžko říct. Devět let? Asi."
     Odpočítávám si devět let „V prváku jsi s tím začal?" divím se. Snažím se si všechno urovnat v hlavě.
     „Tak nějak, na konci prváku."
     „Dneska odpovídáš bez keců," řeknu.
     „Můj vděk za to, že jsi o mně nikomu neřekl. Třeba dneska Dekuovi."
     Midoriya, pravda. Neřekl jsem mu o něm. Asi by ho to ranilo, když si na Bakuga pomalu nevzpomíná.
     Nevzpomíná... Pamatuje si ho jako dítě, i jako dvaceti letého, předtím než zmi...zel... Zmizel ve dvaceti.
     „Kolik ti je?" zeptám se rychle. Modlím se ať moje teorie není pravdivá.
     „K čemu to potřebuješ vědět?" zeptá se znepokojeně.
     „Kolik?" nenechám se odbít."
     „Dvacet pět, stejně jako tobě," dostane nakonec ze sebe.
     Dvacet pět, ve dvaceti zmizel, takže pět let dozadu. Zbylé čtyři roky do prváku. Devět let. Ale... Jak mě mohl sledovat, když byl člověk? To bych si ho pamatoval. Aspoň jednou jsem ho musel vidět.
     „Tys mě sledoval ještě když jsi byl člověk, že?"
     „Vůbec se mi nelíbí jak teď přemýšlíš."
     „Jak jsi mě pozoroval? To bych si tě všiml, minimálně jednou. Tvoje postava by mi nebyla tolik cizí."
     Najednou do sebe začíná všechno zapadat.
     Opět mě obejme ze zadu „odmítám odpovídat na další otázky," řekne a začne mi dávat jemné polibky na krk a klíční kost.
     „Nech toho," řeknu s důrazem v hlase.
     „To by se ti tak líbilo. Dostat odpovědi na otázky, ale já nedostanu nic. Víš... Z těch tvých otázek nic nemám. Takže mě nech si trochu pohrát," poslední větu zamumlá do ramene.