Jsem opět v práci. Snažím se myslet pouze na ni, ale bez šance. Myšlenky mi pořád směřují k Momo. A k němu. Vím, že nelhal. Cítil jsem, že nelhal, proč by to taky dělal? Nepotřebuje lhát, aby si mě získal. Stačila by mu použít magie a nebo síla. Nic bych proti němu nezmohl. Ale on ani jednu věc z toho neudělal, takže nemá důvod ani lhát. Ale proč mi to tedy Momo neřekla? Opravdu se neodvažovala? Ale vždyť na ni musel Iida tlačit.
     Někdo zaklepal na dveře. Nadskočil jsem leknutím a podíval se na rušitele. „Ahoj Todoroki, nevadí že ruším?" Midoriya? Co tu dělá?
     „Co tady děláš?"
     „Pustili mě, říkali, že to je v pořádku. Ale prý to je výjimka."
     Přikývnu „co potřebuješ?"
     „Víš... Proč ses ptal na Kacchana?"
     Oči mi div nevystřelí z důlků. Zrovna jeho rozebírat nechci. „Prostě mě to zajímalo."
     „Poslyš Todoroki... Jak jsi mi ho připoměl. Já... Vybavuji si jak vypadal ve dvaceti, předtím, než zmizel. I jako dítě. Vím jak se choval, jak mě oslovoval, kdy zmizel, ale... Nedokážu si vybavit nic jiného. Celé ty roky jsem s ním byl v kontaktu, vím to, ale nedokážu si vybavit jedinou vzpomínku. Ani kousek. Jak je možné, že zapomenu na někoho tak důležitého?" Vypadalo to, jako by se měl každou chvílí rozbrečet.
     Jaktože si na něj nepamatuje? Na jedinou vzpomínku. Zrovna Midoriya by nezapomněl. Tohle se mi nezdá, ale nedokážu vymyslet vhodnou odpověď. „Izuku, je to divné, ale nemá cenu se tím teď zabývat. Třeba tím jak zmizel, tak jsi byl z toho v šoku a zapomněl jsi," což není pravda, ale teď je důležité ho uklidnit.
     „Je to asi nejvodnější vysvětlení. Jsem špatněj kamarád, když zapomenu na svého kamaráda," rozbrečí se.
     „Izuku nebreč," přispěchám k němu a obejmu ho „nemůžeš za to, tak toho nech."