Za pět minut bude půlnoc. Nepřišel. Necítil jsem jeho pohled na mně. Jakobych si ho vymyslel. To ale není možné. Potřebuji vědět, kdo to je.
     Zvednu se z gauče a přejdu k oknu. Venku je tma. Mesíc schovává mračno. Nechci tam chodit. Proč bych měl?
     Chvíli jsem tam jen tak postával. Nakonec jsem si vzal mobil a klíče a vyšel jsem ven. Je chladno, ale není to tak strašné. Noční procházka.
     Procházím se po hlavních ulicích, avšak žádný pohled nezachytím. Opravdu mu jdu teď naproti? Měl bych se radši vrátit a být rád, že mě nechal být.
     Po delší cestě ten pohled konečně zachytím. Zastavím se a rozhlédnu se kolem sebe. Vsadil bych se, že mě sleduje z jedné temné uličky. Tyhle uličky jsou v noci dost strašidelné. Nechci tam jít, ale stejně jdu. Musím se překonat. Opravdu o něm chci vědět, kdo to je.
     V uličce pomalu nic nevidím. Zastavím se a rozhlížím se kolem sebe. Bez šance. Zkusím to jinak. „Jsi tady, že?" jsem klidný „Katsuki Bakugou," jeho jméno si pamatuji, až je to divné, když jsem byl mimo tím, co mi Midoriya řekl.
     Konečně se ke mně přiblížil „už znáš moje jméno. Jenom díky mé nepozornosti," řekl.
     „Kdo jsi? Před pár lety jsi zmizel. Jaktože jsi teď tady? Nevěřím ti, že jsi člověk."
     „Moc mluvíš," řekne a obejme mě ze zadu. Nadskočím. Co to teď udělal?
     „Kdo jsi?" nebudu ustupovat.
     „To by bylo moc jednoduchý ti to říkat," řekne a pustí mě „ale v jednom máš pravdu, člověk nejsem. Byl jsem jím, ale už ne."
     „Proč jsi zmizel?" nedá mi to. Musím se ptát i když moc dobře vím, že bych neměl.
     „Unesli mě... A obětovali."
     „Bohu?" proč by ho někdo obětoval?
     Zasměje se „ne, Bohu opravdu ne."
     „Tak komu?"
     Opět mě obejme a pošeptá do ucha „Satanovi."
     Opět mám husí kůži „p-proč jsi tedy tady, když bys měl být mrtvý?"
     „Zase moc mluvíš. Něco za něco Shouto."
     Mám z toho špatný pocit „co po mně chceš? Proč si mě začal sledovat?"
     „To je jednoduchý. Chci, abys byl můj, Shouto."