Lupič vzal za kliku. V tu samou chvíli mi někdo přiložil dlaň na ústa a namáčknul mě na svoje tělo. Otočil mě ke zdi. Dělal mi štít. Nepochybuji o tom, že to je ten neznámý. Z ničeho nic se mi udělalo nevolno, ale potom to rychle odešlo. Podíval jsem se, kde to jsem. Jsme jinde. Ale jak?
     Pomalu mi pustil pusu a já mohl opět mluvit. Avšak jsem nic neřekl. Co dělám u sebe doma?
     „Hej! Proč jsi mě sem přenesl?" odpověď nebyla. Ani pár očí jsem na sobě necítil. Nebo jsem si už zvykl? „Chápu to správně, že když s tebou budu chtít znovu mluvit, tak jedině po tmě nebo ve stíněch, že?" opět žádná odpověď. Hádám, že to budu muset nechat na večer. Chci vědět, kdo to je. Za každou cenu. Ale nejdřív zavolám Midoriyovi a zeptám se ho na pár věcí.
     „Ahoj Todoroki, co potřebuješ?" zvedl to téměř okamžitě.
     „Ahoj Izuku. Jen bych se tě na něco zeptal."
     „V pohodě, ptej se."
     Jak se mám zeptat? Co mělo vůbec znamenat to De-? „Jeden chápek se na tebe ptal. Zeptal se, jak se má De- a potom to opravil na Izuku. Co mělo znamenat to De-?"
     „Kacchan? Tys viděl Kacchana? On mi vždycky říkal Deku."
     „Kdo to je?" zeptám se.
     „Katsuki Bakugou. Kamarád z dětství. Ale.. Ten před pár lety zmizel. Nikdo ho nenašel. Ani jeho tělo. Není možné, abys ho viděl."
     Polije mě pot. Jak jako zmizel? Kdo to tedy potom je? Vsadím se, že chtěl říct Deku. Ale... „Říkal ti tak ještě někdo jiný?" zeptám se rychle.
     „Uraraka, ale jinak asi nikdo. Proč? Jsi v pohodě Todoroki?"
     „Jo, jo jsem. Jen mě to zajímalo. Zatím," rychle jsem ukončil hovor.
     Jak mohl zmizet, když tu teď se mnou byl? Jak mě sem přenesl, když jsem na druhé straně města. Co se to tu děje? Není člověk co? Pokud není člověk, tak co pak tedy je?
     Odpovědi dřív jak v noci nezjistím. Budou to dlouhé hodiny plné strachu. Jsem si tím jistý. Kdo by nebyl mimo z toho, že právě teď mluvil s něčím nadlidským?