Proč ta práce zatraceně utíká tak pomalu? To je jedna věc lepší než druhá. Jsem tu teprve tři hodiny a už mi to připadá jako celá věčnost.
Venku se už stmívá. Během pěti hodin tam bude tma jako v pytli. Proč jsem si jenom nevzal to auto? Tohle mi nedošlo. Budu v noci putovat přes hodinu těmi temnými ulicemi. Ne, že bych se bál tmy, to ne. Ale nemusím zrovna v tak pozdní hodinu chodit v ulicích.
Jsem opravdu blbec. No hádám, že to budu muset dneska přežít. Alespoň budu utahaný a usnu, tudíž nebudu muset myslet na Momo a na můj nešťstný život.

***

Konečně můžu jít domů. Ale do té tmy se mi nechce. Jen mě napadl taxi hned jsem vyšel ven a šel pěšky. Nemám v plánu do toho odporného taxi vstoupit.
Jdu asi deset minut a uvažuji o tom, že to není zas tak špatné. Myšlenky jsou aktivnější než obvykle. A mozek je taky aktivnější. Všechno mi přijde odlehčenější. Noční vzduch pomáhá.
Všechno mám hned vyřešený. Najednou mi nedělá problém zahodit Momo za hlavu. Jsem na ni naštvaný.
To ale není všechno co pociťuji. Jako bych nabýval na síle. Cítím se jako někdo nepřemožitelný.
To není možný. Tohle by člověk neměl cítit v noci. Není to reálný. Začínám se toho bát.
Myšlenky najednou nejdou zahnad. Dělají si, co se jim jen zachce. Mění historii minulosti. Dělají z Momo zrůdu. Takhle na to nechci myslet.
Jedním okamžikem je všechno pryč. Jediné, co teď cítím je jeden pár hladových očí, které se na mě dívají. Polije mě pot snad po celém těle. Ohlédnu se za sebe, avšak nikoho neuvidím. Rozhlíším se kolem sebe, ale též nic. Ať je to kdo chce, nemá zrovna příjemný pohled.
Pomalu se dám do pohybu s nadějí, že tenhle pocit přejde. Avšak nepřešel. Neznámá osoba mě pronásleduje až domů. Dokonce i v posteli mám pocit, že mě někdo sleduje. Vůbec se mi to nelíbí.