„Katsuki, musím jít. Příště ti to vynahradím," řeknu omluvně mezitím, co se oblékám. Už tak nestíhám.
     „Si piš, že mi to vynahradíš," řekne s podivným úšklebkem, který se mi ale vůbec nelíbí.
     „Nevím, co zamýšlíš a upřímně se to bojím vědět, ale radím ti, ať toho ihned necháš. No nic, musím jít," řeknu a vyběhnu z domu.

***

     „Tak jsi přišel," nadšeně jásá Kirishima.
     „Jo, ale nemám v plánu se zdržet dlouho," řeknu omluvně a rychle dodám, aby nestačil zareagovat: „tak co tvoje rande?" zeptám se s úšklebkem.
     „Jo, dobrý," řekne a začervená se. Do toho přiběhne Midoriya.
     „Kirishima s ním chodí!" řekně nadšeně.
     „H-hej! To jsem měl říct já, ne ty!" spanikařeně po něm vyjede.
     „Tak promiň," řekne radši Midoriya. A odejde. A Kirishima taky někam jde. Nečekal jsem, že zůstanu takhle sám hned tak rychle. A Katsuki tu taky není. Necítím na sobě žádný pohled. Tedy pokud nepočítám ten vražedný od Momo. Jí zase hrabe, očividně.
     Vezmu si na baru nějaké to pití a přesunu se do nejtmavšího rohu, který jsem objevil. Já toho mého démona opravdu vyhledávám. A nadpřirozené věci nemám rád. Bože, já už taky nevím, co bych chtěl.
     „Tos zůstal hned tak z kraje sám? Jsi mohl rovnou zůstat se mnou," řekne hlas ze stínu.
     „To beze mě nevydržíš ani tak malou chvilku?" zeptám se tak, aby mě slyšel pouze on.
     „A co ty? Proč sis stoupnul do toho největšího stínu, který v tého místnosti je?" vrátí mi to.
     „Jak to jen říct... Zlozvyk?" řeknu.
     „Jak tu budeš dlouho?" nadhodí místo toho něco jiného.
     „Netuším, ale nebude to na dlouho."
     „To je dobře," řekne a obejme mě. Přimáčkne se na mě ze zadu. Nikdo ho nevidí, ani já. Kdyby ho viděli, tak jsme oba dva nahraní. „Budu tě muset na chvíli opustit, nemůžu tu být, náhodou tenhle kout osvětlí a já půjdu vidět," řekne mi a poté mi do ucha zašeptá „budu na tebe čekat." Jeho teplý dech mi způsobí husinu.
     Poté zmizel. A chvíli na to se znovu objevil „jo a nechvátej s tím návratem tolik," radí mi.
     „Jak to myslíš?" zeptám se nechápavě.
     „Kdyby ses tu opravdu hodně nudil, což nepochybuju, tak zkus zavspomínat. Myslím si, že se tu zdržíš ještě hodně dlouho," řekne a hned zmizí. Asi, abych se ho už na nic nevyptával.
     ‚Zkus zavspomínat'? Na co?
     Jen, co jsem si položil tuto otázku, tak mi jako by projel elektrický proud v hlavě a celkově celým tělem. Asi už vím, co tím myslel. Tolik neznámých a zároveň známých vzpomínek.