„Cože?" nechápe.
     Aniž bych chtěl, začnu se k němu přibližovat. Nechápe ani on, ani já. Spojím naše rty tak něžně, až mi naskočí husí kůže. Své ruce mi položí na boky, což mi vyvolá motýly v břiše.
     Vzpomínám si.
     Vzpomínám si.
     Vzpomínám si.
     Ne na minulost. Vzpomínky jsou stále uzamčené.
     Ale vzpomínám si na to, že jsem se zamiloval do tohohle bručouna.
     Zamiloval jsem se do Katuskiho.
     Přinutil mě zapomenout, avšak teď si vzpomínám.
     Příčina proč jsem byl od maturiťáku na s Momo trochu vytočený bolo to, že jsem neměl u sebe Katsukiho.
     Odtáhnu se pár centimetrů od jeho rtů a zeptám se pološeptem „ty vzpomínky všech víš, že? I jejich pocity a tak."
     „Jo, proč?"
     „Celé ty roky jsi věděl, že jsem miloval tebe, proč jsi mě nechal s Momo?" zeptám se nechápavě.
     „A co jiného jsem měl dělat?" zašeptá, jemně mě chytí za bradu a přitáhne si mě opět do jemného polibku. Kdo by si pomyslel, že dokáže tak jemně líbat?
     Usměje se „přesně takhle jsi reagoval i poprvý," zašklebí se na mě.
     „To mi jako čteš myšlenky?" propaluji ho pohledem, avšak na rtech mi pohrává jemný úsměv.
     „Možná."
     „Pff," odfouknu si "uraženě" a lehnu si „dobrou, démone."
     „Dej s tím konečně pokoj," ajeje, jeho dobrá nálada je ty tam.
     „Nemyslel jsem to ve zlém. Miluju tě, je mi jedno, co jsi."
     „Nemáš rád nadpřirozené věci."
     „Proto se nenávidíš?"
     „Částečně."
     „Tak toho okamžitě nech."
     Mlčí docela dlouho „dobrou, Shouto," popřeje a obejme mě.