Stihnu chytit jeho ruku „zapomeň. Nehneš se odsud, dokud mi to nevysvětlíš," stáhnul jsem ho znovu na postel. Zasedl jsem ho. Ruce mám podepřené u jeho hlavy. Pozoruji ty jeho rubínové oči ve kterých se asi každou chvílí utopím pokud ihned nezačne mluvit. „Proč jsem brečel?" zeptám se. Vím, že to ví.
     „Tvoje tělo si... Si vzpomíná," řekne neochotně.
     „Cože?" zeptám se nechápavě, avšak hned na to mi to docvakne. „Počkej, neříkej mi snad... Neříkej mi, že jsem to s tebou..." nedokážu to ani doříct. On však přikývne a přesvědčí mě, že to je pravda. „A-ale kdy? Chodil jsem s Momo. V půlce prváku jsme spolu začali chodit. Nikdy bych ji nepodvedl," začnu ze sebe nechápavě sypat.
     „To je přesně ten důvod, proč jsem nechtěl, abys o své minulosti věděl," řekne polohlasem celý naštvaný.
     „Jak se to stalo?" ani nevím jestli to chci vůbec vědět.
     „Ty seš fakt neodbytnej co? Shouto já ti to ale pro tvoje dobro neřeknu, je ti to doufám jasné, že?"
     „Proč si tě nikdo nepamatuje?! Ani já, ani Izuku, nikdo! Chodil jsi s námi do třídy, že?! Tak mluv!"
     „Uklidni se."
     „Jak bych mohl?!"
     „Ano, chodil jsem s vámi do jedné a té samé třídy. Seděl jsem před Dekuem. Zmizel jsem těsně před koncem školního roku. To, co se mezi mnou a tebou stalo bylo na maturiťáku. V tu noc-"
     „Proč si tě nepamatujeme?!"
     „To protože... Protože jsem vám zablokoval vzpomínky. Dekuovi jsem nechal jen to, co ti řekl. Ví toho nejvíc. Kirishimovi jsem nechal to, že se do někoho na střední zamiloval."
     „Tos byl ty?" zeptám se. Mlčím. „Proč jsi nenechal nic mně?" zeptám se po chvilce sotva slyšitelným hlasem.
     „To ti nemůžu říct, jelikož bych zasahoval zase do minulosti. Nechci riskovat, že si vzpomeneš. Avšak to je málo pravděpodobný."
     „Tělo si vzpomnělo," zašeptám zničeným hlasem.
     „Já vím, riskoval jsem příliš-"
     „Jenže to není všechno," skočím mu do řeči.
     „Co tím myslíš?"
     „Obávám se, že se ti podařilo částečně probudit i moje staré city."