„Todoroki?"
     „Ahoj Midoriyo," pozdravím přes telefon.
     „Slyšel jsem, co se stalo, jsi v pohodě? Moc mě to mrzí."
     „To nemusí. Moc to mezi námi v poslední době neklapalo. To nebyl pomalu ani vztah. A jestli jsem v pohodě? Tak nějak to zvládám. Měl jsem celou noc na přemejšlení."
     „Nemám přijít?"
     Chytím se za čelo, je toho na mě moc „ne... To bude dobrý. Nějak se z toho dostanu."
     „Opravdu?"
     „Nic jiného mi nezbývá Izuku."
     „Proč mi říkáš jménem?" zeptá se.
     „A to nemůžu?" docela mě to překvapí. Známe se dýl jak deset let.
     „Samozřejmě že můžeš, já jen... Překvapilo mě to," chvíli jsme oba ticho. Ani jeden z nás nemá co říct a já bych si strašně přál, aby jsme ten rozhovor ukončili. Zrovna mi nepomáhá.
     „Izuku musím končit. Zachvíli jdu do práce," to je lež, ale opravdu teď nemám náladu s někým mluvit.
     „Fajn, dobře, promiň. Kdyby něco, zavolej. Zatím."
     „Zatím," rychle zavěsím.
     Do práce jdu až za dvě hodiny, ale tak co. Můžu vyjít dřív. Dneska autem jet nemusím. Taková delší procházka. Ta ještě nikomu neublížila. Aspoň si vyčistím hlavu. Ke všemu je venku hezky.
     Převlékl jsem se do obleku a vzal si potřebné věci. Potom jsem vyšel ven do toho slunného dne.