„Řekni mi o těch pravidlech."
     „Proč bych ti měl o nich říkat kruci?!" začne zvyšovat hlas. Panikaří?
     „Protože ti chci víc porozumnět, Bakugou," řeknu.
     Překvapí ho to, co jsem mu řekl. „Ts..." vypustí ze sebe mezitím, co se podívá do strany „Ka-Katsuki," dodá s červenajícíma se tvářema.
     „Co?"
     „Říkej mi Katsuki," vysvětlí a ještě se víc začervená.
     Zašklebím se „že by ses styděl?"
     Jeho zorničky se z okna přesunou na mě „dovoluješ si."
     „Proč chceš, abych tě oslovoval tvým křestním jménem?" myslím, že vím proč, ale pro jistotu se ho zeptám. Navíc mám nápad jak z něj vypáčit víc. Jemně sebou škubne. Nechce odpovídat, a tak odpovím za něj „tak jsem tě oslovoval před tím, než jsi zmizel, že?" podívá se na mě. Po chvilce přikývne a pustí mi ruce. Posadím se, tím pádem jsem těsně u jeho hlavy, která je stále otočená k oknu. Zatím ze mě neslezl „proč si na tebe nevzpomínám?"
     Po dlouhé době se mi konečně podívá do očí. Nic neříká, nic nedělá. Začínám mít nepříjemný pocit. Nechce odpovídat, ale zároveň chce.
     Odstrčí mě zpět do postele. Začne mi opečovávat krk polibky. Jedna z jeho rukou se podepírá u mé hlavy, ta druhá si hledá cestu pod moje tričko.  Překvapivě držím, tedy dokud se nezačne přesouvat dolu. Začnu sebou jemně vrtět a bránit se „Ba- Katsuki přestaň."
     Podívá se na mě, jeho výraz, jenž mě odmítá poslouchat je ty tam pryč. Nechápu proč do té doby než se nezeptá: „ty brečíš?"
     Zarazím se, chci si sáhnout na tváře a ověřit si, že mi skutečně tečou slzy, avšak Katsuki mojí ruku chytne a zabrání jí tak setřít slzy. Přesune se výš a z jedné tváře mi slízne slzu. Než bych řekl dva slezl ze mě. Sednu si a utřu si druhou tvář „co tě tak vylekalo?" zeptám se.
     „To, to nic. Musím jít," řekne a zvedne se.