Další týden pryč. Další týden bez něj. Teda ne tak docela. Dost mě uklidnilo, když jsem po večerech třeba na deset minut ucítil jeho přítomnost.
     Přišel jsem domů z práce. Zapnul jsem televizi a odešel jsem do kuchyně udělat si nějaké jídlo. Dlouho jsem přemýšlel, co bych mohl udělat. Nakonec jsem se rozhodl pro zapékané těstoviny.
     Připravil jsem si vše, co bylo potřeba. Vaření mi trvalo asi hodinu, což nemám takhle večer ve zvyku. A důvod proč jsem dneska takhle blbnul? Nevím, co jsem si myslel, jediné, co vím je, že se moje srdce rozhodovalo bez mysly.
     Když bylo hotovo, tak jsem vytáhl dva talíře. Nandal jsem na oba dva jednu porci. Jeden talíř jsem dal do mikrovlné trouby, kde jídlo nevystydne. Duhrý talíř jsem si přenesl ke stolu, kde jsem všechno, co bylo na talíři snědl.
     Vrátil jsem se do kuchyně, kde jsem špinavé nádobí dal do myčky. Poklidil jsem linku, a vytáhl talíř z mikrovlné trouby, který jsem přenesl na jídelní stůl. Vrátil jsem se ještě pro příbor, který jsem položil vedle talíře.
     Věděl jsem, že mě v tuhle dobu pozoroval, avšak teď mě nepozoruje, jako tomu bylo ze začátku. Tehdy mě pozoroval vražedným pohledem. Teď to byl jemný pohled.
     Chystal jsem se do ložnice, avšak ještě předtím jsem konečně po těch týdnech udělal krok.
     „Na stole máš jídlo, jestli chceš. Jestli si ho budeš chtít okořenit, osolit nebo opepřit, tak je všechno v kuchyni na lince," teprve potom jdu do ložnice.
     „Dobrou noc, Bakugou," řeknu ještě než stihnu zmizet v ložnici.