Šifra mlčky převzal kovovou tyč z mé ruky a odstrčil mě dozadu. Kdybych mohla mluvit, určitě bych něco namítala, ale já nemohla. Postavila jsem se opodál, dívala se na Šifru, jak přikračuje k Břitvovi a ten se strachem couvá do skupiny lidí. Ti ho však strčili zpět do spárů Šifry. Čekala jsem, že ho Šifra několika máchnutími zabije, ale on místo toho hodil tyč před něho a poručil mu, aby ji sebral. Poté se vrátil na místo, kde jsem původně stála já. Měl akorát svojí dřevěnou hůl, byl si jistý a chtěl bojovat proti Břitvovi. Hůl proti tyči. Dřevo proti kovu. Slepec proti vojákovi. Šifra proti vrahovi. Šifra nepodal nic na vysvětlenou, proč se může pohybovat, když má kulku v hlavě, proč se probral tak pozdě, nic. Jediné, co řekl, bylo: „Stačí, když mě jednou uhodíš... Pak ti dám život." Břitva to přijal jako výzvu, rozeběhl se proti Šifrovi a chtěl ho poprvé udeřit tyčí.

Šifra však... Já nevím, jak to dělá, ale úderu se vyhnul lehkostí, dopadl na špičky, rozmáchl se a svojí holí udeřil Břitvu pod kolena. Ten zakřičel bolestí, ale nezahálel, zvedl se ze země, uchopil tyč a se zatnutými zuby udělal další výpad proti Šifrovi, mířil mu na hlavu, což musel Šifra vycítit, přikrčil se, holí dloubl do Břitvova ramene a ten podruhé zakřičel. Tentokrát však zlostí.

Břitva si nejspíše usmyslel, že by bylo dobré Šifru zbavit jeho hole a tak se po ní snažil chmátnout, ale Šifra uhnul. Udeřil tedy tyčí proti už tak nakřaplé holi a ta se zlomila. Zatajila jsem dech, to se mi totiž ani trochu nelíbilo. Šifra tu hůl měl tak dlouho, byla jeho jedinou zbraní a teď mu zůstala pouze jedna půlka v ruce a druhá se válela na zemi. Břitva se zasmál, myslel si, že teď to bude už lehké, ale pletl se. Chtěl Šifru udeřit do hlavy, napřáhl se, ale Šifrova ruka vystřelila vzhůru a tyč zachytil. Břitva se zalkl, nečekal to, nikdo to nečekal. Nikdo ani nečekal to, co se stane později, jenom já ano. Už jsem to totiž viděla.

Oba dva drželi tyč, Břitva se jí snažil vymanit ze Šifrova sevření, ten jenom tak klidně stál, dokud nevykopl a nepoložil tak Břitvu k zemi. Ten byl nucen pustit tyč a zpečetit tím svůj osud. Šifra si tyč poupravil k ruce, stoupl si nad Břitva a tyčí máchl přes stranu jeho obličeje. Ozvalo se prasknutí, bolestné zasténání a Břitva vyplivl čtyři zuby a spoustu krve. „Prosím..." zasténal, ale jako by byl Šifra i hluchý.

Vzal tyč do obou rukou, zvedl ji nad sebe, dopřál Břitvovi poslední pohled na jeho kata a tyčí vší silou mrštil proti Břitvově tělu. Kůží, masem a tukem projela tyč zcela lehce, zůstala zaklíněna ve vnitřnostech a páteři Břitvy, které naposledy zasténal, vyplivl obrovské množství krve a po zakroucení tyče v těle zemřel.

•••

Do pár minut vzduch zalil puch ze střev, žaludku a žlučníku, převážně nakyslá chuť, která mi zvedala žaludek byla kompenzována akorát tím, že přede mnou stál v uvozovkách živý Šifra, otíral si krev do hadru, co vyžádal od Mámy. Až několik minut potom, co byl Břitva mrtvý někdo začal šeptat druhému.

„Šífro," oslovila jsem svého bratra po chvíli. Dráp na všechny zavolal, že je načase vyhnat Kháa z kolonie, protože to bylo na seznamu práce toho dne ihned na druhém místě. Třetí bod toho dne bylo pohřbít Šifru, ale ten se škrtl ještě dříve, než se tomu vůbec mohlo stát.

Tři muži byli pověřeni tím, aby odnesli Břitvovo tělo a spálili ho — na pohřeb prý neměl nárok. Napoleon zase zůstal stát na svém místě, odkud pozoroval Břitvovu morbidní popravu a tvářil se zcela jinak, než ostatní z kolonie. Ti byli zděšení, vyděšení, příjemně překvapení, ale Napoleon... ten se tvářil, jako by mu někdo bodl dýku do břicha. Napadlo mě, že když Šifra zase žije, tak sice nebudu sama, ale budu už bez Napoleona. Také mě napadlo, že Napoleonův pohled značí také jistou úlevu, že si třeba to všechno rozmyslel, a že s námi půjde dál do Počátků a nezůstane v kolonii, kde jsou očividně vrazi.

I s Hromem, který se k Šifrovi připlazil s tichým zavrčením k nám Napoleon přispěchal a řekl to, co jsem chtěla říct už dlouho. „Ty žiješ?"

Šifra nejdříve zasyčel na psa a ten se odebral za Napoleona. Hrom nikdy na Šifru nevrčel, bylo to divné, ale neřešila jsem to. Byl to jenom hloupý pes. „Jo... žiju. Proč by ne?" zašklebil se s opovržením.

„Máš díru v hlavě!" vyhrkla jsem a ukázala rozklepanou rukou na díru v hlavě.

Jenom lehce se jí dotknul, tiše si zamručel, nakonec se usmál a řekl pouze: „Tenhle svět je kouzelný, nemyslíš?"

•••

Vysvětlila jsem Šifrovi, že nemůže chodit po světě s dírou v hlavě a po menším přemlouván a žadonění jsem ho donutila, aby si prohrábl vlasy a shodil ofinu do čela, což alespoň trochu zakrylo díru. „Nemůžeš přeci... žít..." vykoktala jsem ze sebe pozdě odpoledne, když byl Khá vyhnán a kolonie se vrhla na svojí práci. Domluvila jsem se s Mámou, že dalšího dne ráno s Šifrou odejdu, s Napoleonem jsem se chtěla rozloučit večer a zbytek kolonie... Ten za rozloučení nestál. Cítila jsem jakousi zradu, protože jsem věřila, že za zdí budeme v bezpečí a přesto, Šifru postřelili — řekla bych, že zastřelili, ale to by se nesměl zvednout.

„Šifro? Jak je možný, že ti ty značky z těla nemizí?" věděla jsem, že Šifra svoje značky nevidí, ale musel je cítit. Cítil vše, cítil přítomnost lidí, věděl, kde se kdo nachází, musel cítit i značky na svém těle.

Napoleon před chvílí odešel, opět za svým novým přítelem, aby mohl mluvit o věcech, o kterých jsem nic netušila. O válce. O té předchozí válce, kdy někdo bojoval pro něco a pro někoho, ne kdy člověk bojoval protože musel.

Dlouho mi neodpovídal, až po chvíli řekl pouhé: „Ta rána mě změnila..." byl to ten nepříjemný hlas, kterým mi vyprávěl své příběhy, děsil mě, bála jsem se ho a nenáviděla jsem, když jsem ho slyšela.

„Jak moc tě změnila?"

„Tak moc, že teď jsou mé cíle jasnější, znám cestu, znám svůj smysl a cíl... Musíme jít." seděli jsme ve stanu, bála jsem se Šifru nechat samotného z důvodu včerejška.

„Ale je večer... Zítra, Šifro, prosím..." zanaléhala jsem. Neměla jsem v plánu vyjít pozdě večer na cestu, když jsem tušila, že ještě někde poblíž bude Khá.

„Jak myslíš... Ale při východu slunce, ne déle. Já nečekám..." odsekl, podrbal se na hlavě kolem místa díry v hlavě. „A teď odejdi..." zašeptal tiše, otočil se, usadil se do tureckého sedu a dělal to, co vždycky. Seděl, mlčel a nevnímal svět.

Zmatená a v tichosti jsem musela sledovat Šifru, jak dělá věc, co jsem nikdy nepochopila. Připadalo mi, že se Šifra zcela změnil, ale přesto je úplně stejný...

Možná to bylo kvůli té díře v hlavě...

•••

Kolonie byla toho večera mnohem klidnější. Mnoho lidí spalo nebo bylo u svých soukromých táboráků. U toho největšího sedělo jen pár muž, Máma a Napoleon. Pili ten nápoj, který mi prostě nedokázal zachutnat a smáli se. Nejdříve mi bylo líto, že je hodlám vyrušit, ale konec konců to byl poslední večer, co jsem mohla mluvit s Napoleonem.

Postřehl mě ještě dříve, než kdokoli jiný, v té chvíli se přestal usmívat, odložil svůj hrnek na zem a šel přes „dvůr" ke mně. Ruce měl v kapsách, na pozdní hodinu měl jenom upnuté tričko s krátkým rukávem a dlouhé kalhoty, co sebral ve starém domě, kde jsem prospala svou nemoc, která mě dle všeho pomalu, ale jistě zabíjela.

„Děje se něco?" zeptal se bez pozdravu. „Nechala si Osmičku samotného? Po včerejšku, vážně?" přitom se i zašklebil. Bylo zvláštní, že muž, co mi původně držel nůž pod krkem, co proti mně klel, co se tvářil jako že mě chce zabít, zneužít, co mi pomohl, co mi oznámil moji smrt, co mě pojmenoval... Bylo zvláštní, že jedna moje půlka ho nenáviděla a radovala se, že zůstává a ta druhá pláče, protože zůstává.

„Osmička se o sebe postará..." povzdechla jsem si, chytla si jednou rukou paži a udělala jeden krok do strany. „Půjdeš se projít?" potřebovala jsem se nějak rozloučit, ale nikdy předtím jsem to nedělala, netušila jsem tedy, jak a co říct.

„Rád," usmál se, v šedých očích se mu zalesklo, vytáhl ruce z kapes a společně jsme vyrazili prostě někam po kolonii.

„Budu mít také šanci promluvit?" zeptal se po chvíli tiché chůze.

„No... ano..." odmlčela jsem se nejistě.

Pokynul souhlasně hlavou se slovy: „To je dobře. Mám totiž už nějakou dobu něco na srdci."