Kapitola třináctá: Mnoho nových jmen

Vtáhli nás dovnitř, snažila jsem se držet co nejblíže Napoleona a zároveň co nejblíže k Šifrovi. Moc to však nešlo, držela jsem se tedy blíže Napoleonovi a přitom nezpouštěla zrak z bratra, co se kroutil, jen ucítil dotek na jeho holé kůži. Jednou kolem sebe máchnul holí a tim donutil lidi odejít z jeho blízkosti. „Nesahejte na mě!“ vykřiknul na ně tvrdě a přitom udeřil holí do země.

Dvě děti kolem desátého roku však Šifru neposlechli, přišli k němu blíže a jeden se dotkl kůže na ruce, kde Šifrovi ještě bledla jedna značka. Bratr se po nich ohnal, uhodil ho holí do boku a srazil na zem. Druhý chlapec se rozeběhl na pomoc k prvnímu a z hloučku lidí vyběhl muž tmavší pleti jako byly děti a chtěl Šifru uhodit. Zastavila ho však žena, menší, podsaditější s přísným výrazem. Chytila muže, vší silou od odrazila od Šifry a začala se s ním dohadovat jazykem, který jsem neznala.

„Rozumíš jim?“ šeptal jsem k Napoleonovi a přitom sledovala ženu, co dost rázně gestikulovala.

„Jenom jedno slovo… „Idiot‘ Nic víc.“ proč jsem se nedivila, že Napoleon rozumí nadávkám snad v každém jazyce? Když se jednou říznul kudlou, klel rovnou ve čtyřech jazycích a mám pocit, že ten jedene jazyk zněl podobně tomuto.

Nakonec to dopadlo tak, že podsaditější žena dala tomu muži pohlavek a něco na něho zakřičela. Poté se otočila na Šifru, zatáhla jsem Napoleona za rukáv, protáhla se davem a postavila se pro jistotu blíže k Šifrovi.

„Tak ty jsi Osmá Záloha?“ zeptala se žena Šifry se založením rukou na objemných prsou, pozorně si mého bratra prohlížela, ale přitom se zlehka usmívala. Nevypadalo to, jako by měla proti němu pochybnosti.

„Říká se to o mně… A vy jste?“ Šifry hlas nebyl milý, spíše podráždění ještě z doteků od všemožných lidích.

„Tady mi říkají Máma.“ Napoleon se nad tím oslovením zasmál, já raději držela pusu. Dloubla jsem do něho, on nechal úsměvu a napřímil se. „Pěkné jméno.“ Brouknul sarkasticky.

„Proč?“ zeptala jsem se ze zvědavosti.

„Mám čtyři děti, starám se o všechny ostatní děti bez rodičů v téhle kolonii a i dospělí se na mě mohou spolehnout.“  Hlavu natočila k Napoleonovi, který se zase chtěl začít smát. Zbytek kolonie se mezitím začal rozcházet do různých směrů za svojí prací. A děcka? Ta byla mezi prvníma, kluk, co dostal ránu si držel bok a přitom se snažil co největším obloučkem vyhnout Šifrovi.

„A vy jste?“ zeptala se a ukázala přitom na mě.

„Kira…“ odpověděla jsem slušně, i když mi to jméno stále nesedělo.

„A vy?“ přitom nad Napoleonem protočila očima. Vážně se choval jako pouhé dítě.

„Napoleon a Hrom!“ přitom poklepal psa na hlavě.

Máma chvíli sledovala Napoleona přimhouřenýma, modro-zelenýma očima, následně se natočila ke mně, ukázala na něho prstem a zakroutila hlavou. „Ty asi budeš po matce, že?“

„Jo,“ odsouhlasila jsem šeptem tu lež. Nelíbilo se mi, že lžu, ale musela jsem. Někdo tu lež o tom, že je Napoleon můj otec již napočal. Já ji jen musela udržet v chodu.

„Máš štěstí, děvče. Někdo tě jenom tak nepřetáhne lopatou po hlavě za chování.“ Veškerý smích v té chvíli Napoleonovi slezl z úsměvu, ale já jsem se naopak musela usmívat. Dobře mu tak, ne?

„Máte tu hodně lopat?“ brouknul Napoleon, co se dosta před Šifru. Rty držel pevně semknuté a přitom se mračil.

„Víc, než si myslíš,“ mrkla na něho, tleskla, upoutala tim naši pozornost a také uzavřela minulou konverzaci. „Budete tu chtít na chvíli zůstat nebo se ihned vydáváte na cestu do Počátků?“ zeptala se s jiskrou v oku.

„No… Třeba na den?“ navrhnul Napoleon s pohledem ke mně, ale já přeci nerozhodovala. Očima jsem těkla k Šifrovi a čekala na jeho odpověď. Ten si však našel už jinou zábavu, okusoval si nehty na rukou a přitom se škrábal na bradě, na které se poprvé na dvacet pět let začal ukazovat náznak vousů. Zvláštní… Nikdy jindy se to nedělo.

„Třeba,“ pokrčil na tom s nezájmem rameny, což bylo asi to nejpřekvapivější.

•••

Dostali jsem provizorní ubytování po lidech, co kolonii před pár týdny opustili. Byl to velký, převážně zelený stan z pevní látky s mnoha záplatami a měkkou podlahou. Podlaha byla přesněji ze žlutého, lehce zapáchajícího molitanu, ale bylo to to nejměkčí, co jsem za dlouhé měsíce až roky poznala. Nechali jsme si veškeré věci uvnitř, nože schovali pod molitan – pro jistotu – a vydali se k velkému táboráku, jak nám Máma poradila. Prý se tam bude opékat jelen, co dopoledne chytili lovci, kdo by mohl odmítnout? Vlastně akorát Šifra, ten chtěl zůstat ve stanu a rozjímat. Nebo co to vlastně dělával.

Ukázalo se, že kolonie se skládala z poměrně zajímavých a odlišných lidí. Byla tam Máma, její čtyři děti – Nejstarší, o trochu starší než já, Samuel, dvojčata Poměnka a Edmund a nakonec ještě chlapec v batolecím věku, kterému nikdo neřekl jinak než Maličký. Máma se prý řídila pravidlem, že dětem se dává jméno až třetí rok života – to kdyby náhodou nepřežili nejhorší léta. Ten tmavý muž, s kterým se Máma hádala se jmenoval Khá a jeho syn Re. Také jsem zaznamenala jména dvou mužů, co stáli u brány, když jsme přišli. Red a Swan. Otec Máminých třech dětí – všech kromě Samuela – sice jméno neměl, ale říkalo se mu Dráp. Podle jizvy přes tvář, co mu prý udělal medvěd. Nějak se mi tomu nechtělo věřit.

Jména lidí, co nemluvili stejným jazykem jsem nezaznamenala, stačila mi jména stejně mluvících. Dráp s Redem navíc dobře zpívali a Dráp k tomu všemu vlastnil hodně starou a zašlou kytaru bez jedné struny, na kterou přesto zkoušel hrát. Neúspěšně i úspěšně.

Napoleon byl ve svém živlu, ukázalo se, že velice dobře ovládá jazyk, kterým mluvil stejně starý muž, co na sobě měl ještě starou uniformu z doby Třetí světové války. Mluvili, smáli se, předháněli se v tom, kdo má více jizev a zranění – většinu z těch nejnovějších stejně udělal Napoleonovi můj bratr a také pili tmavý, hořký nápoj, co si kolonie sama vařila. Také jsem dostala hrnek s tím pitím, ale moc mi nelahodil. Každopádně jsem ho držela v rukou, seděla poblíž ohně, žaludek plný masa jelena, už jsem jen sledovala plameny a přitom poslouchala různá vyprávění, co se ke mně linula za všech stran.

•••

Měsíc byl již vysoko na obloze, už jsem i usínala, ale zábava v kolonii nekončila. Za celý život jsem snad nesnědla tolik různorodého jídla. Maso, zeleninu, ovoce, různé varianty toho hořkého pití a také něco, co se mělo podobat sušenkám. Myslela jsem, že bych se zvedla a šla si do stanu lehnout, když jsem zaznamenala pohled, který přicházel přes plameny. Zadívala jsem se pozorně a zpozorovala lehce se usmívajícího mladíka, o rok nebo dva staršího s kudrnatými, tmavými vlasy. Chvíli jsem ho sledovala, ale on pak uhnul pohledem, zvedl se od ohně a odkráčel někam pryč.

Zakroutila jsem nad tím hlavou, dopila zbytek nápoje, co jsem držela v rukou celý večer, hrnek odložila a zvedla se k odchodu, otočila jsem se na patách, když mě Máma lehce chytla za ruku. Zarazila jsem se a sledovala tu podstaditější ženu překvapená a se stáhlým žaludkem.

„Pojď se mnou, Kiro.“ Usmála se a bez mé odpovědi mě už táhla dále od ohně.

Táhla mě k tomu kudrnatému mladíkovi, co si stačil již na hlavě vlasy sváza do culíku, měl oválnou hlavu, vyšší čelo, tmavší, opálenou pleť. mandlové oči se stejnou barvou, tenké rty a širší nos. Ve výšce se mohl vyrovnávat Napoleonovi, možná byl trochu menší, ale to vyrovnávali vlasy. Celé tělo měl vypracované, ale pochybovala jsem, že by se nějak podílel na válce, spíše z práce v kolonii a tak. „Kdo je to?“ zeptala jsem se Mámy.

„Jmenuje se Kevos.“ pověděla a pustila mě. Přikráčela blíže ke Kevosovi, který se na ni zlehka podíval, ale Máma stále mluvila ke mně. „Je to sirotek. Nejdříve mu mámu vzal nějaký voják a posléze i otce. Dorazil sem před deseti lety zcela sám, vyhladovělý, promrzlý, na pokraji smrti. Od té doby tu žije s náma. Učila jsem ho našemu jazyku, docela mu to jde. Teda… Až na tu příšernou výslovnost..“ hádala jsem už jen podle pleti, že Kevos nemluvý stejným jazykem.

A pak mi to potvrdila i Máma, když na Kevose začala mluvit syšivým jazykem a on ji stejným jazykem i odpovídal. Kevos přitom pokyvoval hlavou mým směrem, docela mě to děsilo, ale nedávala jsem to na sobě znát. „Co říká?“ zeptala jsem se nakonec ze zvědavosti.

Máma utnula rozhovor s Kevosem a mluvila ke mně. „Ptá se na tvé jméno. A jestli je ten voják tvůj otec. A jestli je Záloha tvým bratrem… A na jméno vašeho psa.“ takže takové ty základní věci…

Pak v rozhovoru pokračovala, ale po chvíli Kevose utnula a ukázala na mě prstem, což mi nahnalo husí kůži jen ak z reflexu. „Kevos se tě ptá, jestli si někdy viděla vodopád…“ neviděla jsem žádnou souvislost… S ničím jsem neviděla souvislost.

„Ne.“ špitla jsem a Máma to přeložila.

„A chtěla bys vidět? Ptá se tě… Samozřejmě.“ žena se na mě zlehka usmála, zamrkala jsem a souhlasně přikývla.

„A bude ti vadit, když půjdete jen spolu?“ zeptala se tentokrát už s širokým úsměvem.

„Asi… Ne,“ nebyla jsem si toho dne jistá naprosto ničím.

Máma naposledy přeložila má slova Kevosovi, který se usmál a vytáhnul přitom ruce z kapes.

„Ale nebudu mu rozumět.“ zahuhlala jsem k Mámě.

„Neboj… Nějaká slova umí, jen má špatnou výslovnost. To se zvládne,“ přikývla, poklepala mi na rameni a přišoupla blíže ke Kevosovi.

Pokusil se mluvit stejným jazykem, ale máma měla pravdu, měl zvláštní výslosnost. „Ahoj.“ kladl hodně velký důraz na O, což bylo asi to nejzvlášnější.

Odpověděla jsem mu stejným slovem, abych mu nedělala problémy. On se zase tím přízvukem zeptal. „Vodopády?“ odsouhlasila jsem to.

Nějak jsem však vytušila, že budeme muset jít mimo kolonii, nacházela se totiž v údolí a tam se jenom tak vodopád nenachází.

„Dobře,“ vážně se snažil vyslovit Ř, ale nezvládl to a místo toho řekl zcela jiné písmeno, stejně jsem mu rozuměla. Akorát mě to donutilo usmát se. Dříve jsem sama mívala problém vyslovit některá písmena a bylo vtipné sledovat s těmi obtížemi ostatní.

Kevos udělal však něco, co bych nečekala, ani jsem neznala, že by někdo něco takového zrovna dělal. Chytil mou ruku, lehce stisknul a po mém překvapeném výrazu se navíc zeptal: „Vadí?“

Nebyla jsem si v té chvíli jistá, ale nakonec jsem zamítla protest, zakroutila jsem hlavou. „Nevadí.“