Uvědomila jsem si, že jsem více než polovinu Napoleonových slov ani trochu nepochopila. Zůstala jsem sedět v lese, dívala se do země a přitom se snažila na nic nemyslet. Raději. Ani jsem netušila, kdo má v tomhle příběhu jakou roli. Odjakživa jsem si myslela, že Šifra je ten trochu zvláštní, co však vše zachrání, že já jsem pěšákem a Napoleon je někým, bez koho by se tenhle příběh i obešel.

Teď jsem se však v tomhle rozestavení ztratila. Šifra měl být totiž ten, kdo je zlý, kdo má být zničen. Napoleon zase ten, co se snažil pomoci s já jsem byla tou, co tenhle příběh nepotřeboval. Byla jsem nikým, ba hůř. Vlastně jsem neexistovala, byla jsem jen přebytečná loutka, co nemůže pomoci, co ovlivnila pouze smrt několika lidí, pokud se to dalo počítat.

Nalezla jsem si k Šifrovi vztah, přesněji však k Sebastianovi, který byl nyní mrtvý. Šifra nenáviděl všechny, co Sebastian miloval a mezi nimi jsem byla i já a všichni, které jsem měla já sama ráda. Napadlo mě, zda mezi ty lidi patří i lidé z kolonie... Neměla jsem k nim vztah, ale byla jsem s nimi a netušila jsem, zda je Šifra nebude chtít zabít.

Možná by bylo lepší, kdybych přeci jen šla dále se Šifrou, mohu se pokusit ovlivnit jeho chování... Nepatrně, ale pokusit se mohu. Moc dobře jsem pochopila, že Šifru lze zabít jediným způsobem - elektřinou. A jelikož elektřina byla pouze v Počátkách, zbývala jen možnost s bouřkou. Jít na nejvyšší kopec, donutit Šifru držet kovovou tyč a doufat, že jeden blesk si najde své místo v jeho těle.

Jenže, jaká je pravděpodobnost, že bude bouřka?

Že Šifru, který měl z bouří oprávněný strach půjde přímo proti ní, aby se nechal zabít?

Jaká byla pravděpodobnost, že mě Šifra nechá s ním jít?

Jaká vlastně byla šance, že se dožiji rána?

Všechno bylo tak nepravděpodobné. Všechno kolísalo na hraně mezi životem a smrtí. Ještě nedávno jsem věřila, že budu žít, že se dožiji nového světa, že poznám radost, nový svět, a že se jednoho dne nebudu bát. Jenže to všechno skončilo ještě dřív, než to vůbec začalo. Šifra byl... špatným člověkem. Mohla jsem to v něm vidět už dříve, ale byla jsem slepá. Napoleon byl tím dobrým, ale já v něm viděla špatného. Protože byl voják, proto byl špatný.

I přes strach z „nového" Šifry jsem zamířila do stanu, kde měl být a rozjímat. Už jsem čekala, že ho spatřím sedět v tureckém sedu, že nebude vnímat svět, po jeho těle budou hrát různé značky, kterým rozumněl pouze on, čekala jsem jeho nezvedající se hrudník, bledou pokožku, špinavý hadr přes oči, který tam dle všeho byl z jediného důvodu. Skrýval důlky po očích, co si vyškrábal předtím, než zabil Napoleonovu matku. Všechny ty myšlenky a nové věci mě v hlavě bolely natolik, že jsem sotva mohla bolestí chodit, motala jsem se, podpírala se o stromy a následně se přidržovala plotu u kolonie.

Když jsem věděla, že při pohledu do Šifrových očí nezemřu, ale možná jen odvrátím zrak, chtěla jsem je vidět dvakrát více než dříve. Chtěla jsem vidět bolest, co si způsobil. Věděla jsem však, že mi nikdy nedovolí podívat se do jeho očí, protože by pochopil, že už vím, jak to s ním je doopravdy. Že je až druhý pokus, úspěšnější, ale přesto nebezpečnější. Musí být zničen, ale dokáže ho zabít pouze elektřina, která na světě momentálně takřka není. Stále jsem přemýšlela nad bouřkou a už věděla, proč z ní měl vždycky takový strach. Bál se toho, že do něho udeří blesk. Blesk by sice zabil většinu lidí, do kterých by uhodil, ale pro Šifru to byla achillova pata...

•••

V kolonii bylo ticho a pusto. Z ohnišť stoupal poslední šedý kouř, občas jsem spatřila slábnoucí oheň, který se udržoval na kousku dřeva, ale nebylo to často. Nefoukal ani vítr, listy nešelestily, neslyšela jsem zurčení vody ani cvrčky. Celá kolonie mohla tedy slyšet akorát dopadání mých bot na nerovnou zem, občasné zavrzání, podklouznutí nebo také mé tiché odkašlání, ale nic víc.

Pomalu jsem se plazila ke stanu, kde spal Šifra a nejspíše i Napoleon. Šifra určitě neměl důvod zabít ho, takže se tam musel Napoleon vrátit. Možná však nespal, bděl nad bledým tělem Šifry a čekal sebemenší pohyb, který by ho donutil zaútočit nebo bránit ostatní, jak to Napoleon chtěl.

Pro mé překvapení však Napoleon spal. Ležel na jedné straně stanu, nohy lehce pokrčené, jednu ruku pod hlavou a druhou na Hromových zádech. Ani pes můj příchod nezaznamenal, tiše oddechoval jako jeho pán a nejspíše si také nechal o něčem zdát.

Upřeně jsem se dívala na Napoleona ujišťovala se, že vážně spí, a že se každou chvíli nezvedne a nezaútočí jen kvůli tomu, že jsem udělala nějaký hluk. Po pár minutách jsem si jeho spánkem jistá byla a chtěla jsem se soustředit na Šifru, ale...

Poprvé jsem za tu dobu otočila hlavu na místo, kde dříve Šifra seděl, ale nebyl tam. Jeho místo bylo prázdné, zůstala jen lehká díra po tom, kde seděl, ale nic více. Zděsila jsem se. Jestli to znamenalo, že Šifra odešel... Mířil do Počátků a teď mu v tom nebránil Sebastian.

Břitva probudil stroj na zabíjení, který jde i přes mrtvoly a...

Já cítila povinnost v tom, abych ho zastavila.

Prudce se mi rozbušilo srdce. Byla to ta chvíle, kdy člověk nad svým konáním nepřemýšlí. Popadla jsem své věci, které leželi na zemi, hodila si batoh na záda, ale mé zmatkování probralo Hroma, který vyštěkl a to následně probralo Napoleona.

Jako blesk z čistého nebe se usadil a mozolnatou rukou mě chytil za zápěstí.

„Nehledej ho," zašeptal.

Ztuhla jsem, pozorovala ho s jistým strachem z očí a ani se nehnula.

„Žiješ. Nechal tě být. Nepokoušej štěstí, třeba už ho znova mít nebudeš...," zatáhl mě za zápěstí blíže k sobě, aby to mohl říct.

Poté mě pustil. Krev se mi tak mohla nalít zpět do dlaně, ale pohnout jsem se nemohla. Dívala jsem se na Napoleona a doufala, že řekne ještě něco, ale mlčel. Lehl si zpět na zem do původní polohy a vypadalo to, že chtěl spát.

„A co lidé v Počátcích?" zeptala jsem se nakonec, když už Napoleon ležel na zemi.

„Ti chytřejší se zachrání a utečou. Hloupější se ho pokusí zastavit," zašeptal do stěny stanu, zavřel stříbrné oči a rozhodl se spát.

•••

Hrbila jsem se tam ve stanu a rovnala si myšlenky. Chtěla jsem vyrazit za Šifrou, protože to bylo správné, ale zároveň jsem se bála jít sama.

Nedokázala jsem se pohnout, dívala jsem se na Napoleona, kousala se do rtu a rozhodovala se, co je správné.

Jenže tady neexistovala správná a špatná odpověď. Obě dvě byly špatné, jedna horší než druhá a žádná neznamenala nic dobrého. Mohla jsem zůstat v kolonii, ale co kdyby se mě pokusil Šifra najít a zabít? Ohrozila bych kolonii. Sama jsem se bála a najít ho... To byla sebevražda a na to jsem byla moc zbabělá.

Otřela jsem si slzy, co mi přitom pomalu stékaly po tvářích. Sundala si ze zad batoh a co nejopatrněji si lehla vedle Napoleona, stočila se do klubka, křečovitě zavřela oči a doufala, že se mě Šifra nepokusí zabít ve spánku a nepotuluje se kolonií, kde tiše zabíjí první lidi.

•••

V noci jsem usínala za hrobového ticha, ale ráno se probouzela do hluku. Všude kolem pobíhali lidi, křičeli na sebe v různých jazycích a slyšela jsem i pláč.

Bylo to špatné znamení, které mě donutilo vybahnout ze stanu, srazit omylem jedno dítě k zemi a hledat Napoleona, který stál u táboráku se svým psem, Drápem, Redem a plačící Mámou.

„Třeba jen někam odběhl, vrátí se," snažil se ji Dráp uchlácholit, ale nezdál se úspěšný. Máma naříkala do svých dlaní, zlehka se o Drápa opírala a stále opakovala jméno Kevos.

„Co se... stalo?" zeptala jsem se s polknutím postávajíc opodál.

Celá skupinka se na mě podívala, dokonce i Máma se svýma zarudlýma očima.

„Kevos zmizel," pověděl Red chraplavým hlasem.

Cukla jsem celým tělem. Nejdříve mi nepřišlo divné, že by jeden člověk z kolonie odešel, ale poté jsem pochopila, že se Máma o Kevose starala, byl pro ni jako vlastní syn a zmizel.

„Musel jít jenom prozkoumat okolí, brzo se vrátí...," opakoval Drápa stále dokola a objímal Mámu.

„Už je odpoledne... Nikdy se na tak dlouhou dobu nevzdálil!" zakřičela.

Zmateně jsem se podívala na nebe. Slunce bylo již vážně vysoko. Musela jsem prospat celý den.

Poté jsem zrak stočila k Napoleonovi. Díval se mým směrem tím pohledem, který naznačoval to, že on ví, kde Kevos je. A věděla jsem to i já... Jestli Kevose hledají už od rána... Znamenalo to, že odešel už v noci. Nejspíše musel vidět Šifru odcházet, musel ho pronásledovat a... Už mohl být mrtvý.

Napoleon zakroutil hlavou, když spatřil, jak jsem se pohnula. Já naopak souhlasně přikývla. On zase zakroutil, ale to jsem už nevnímala. Měla jsem namířeno do stanu, sbírala opět své věci ze země a chystala se odejít. Ne najít Šifru, ale Kevose, protože jsem se za něho cítila zodpovědná.

Napoleon se však postavil do vchodu od stanu ve chvíli, kdy jsem chtěla vyjít.

„Jsi sebevrah," upozornil mě.

„Já vím," odmlčela jsem se.

„Nenechám tě jít samotnou," namítl a stiskl mi rameno, aby mi zamezil v odchodu.

„Přináším smrt všem svým blízkým... Musím jít sama," odsekla jsem a vykroutil se z jeho sevření, ale tentokrát mi v odchodu zamezil tím, že udělal krok do strany, kam jsem šlápla já sama.

„Tak tím pádem jsem rád, že jsem se s tebou nikdy nesblížil," odsekl se zamračením a obešel mě, aby si mohl vzít své věci.

Vzpomněla jsem si na Napoleonova slova z předchozího večera a donutila se zašeptat: „Říkal si, že mě nikdy nebudeš chránit... Takže se mnou i nikdy nikam nepůjdeš... Změnil si svoje přesvědčení?" zeptala jsem se.

„Ne," pověděl krátce. „Chci ochránit Kevose, pokud je stále živý... Ty jsi jen osoba, co má stejný cíl."