Kapitola dvanáctá: Kolonie

Napoleon tomu říkal pozorování, já tomu říkala předlouhé vysedávání na kamenech, hlazení Hroma po hlavě a poslouchání toho, jak si Napoleon pro sebe pobrukuje starou písničku, která dle všeho byla velice oblíbená v jeho četě ještě v době války.

„Čtyři.“ ohlásila jsem s vztyčením prstu na kouř, který se zjevil dobrých pět kilometrů od nás v údolí. Dopoledne jsme v táboře spatřili jeden sloupec kouře, vydali se jeho směrem a zpozorovali tábor. Přiblížili jsme se k němu asi na 150 metrů, spočítali asi dvacet lidí, patnáct různorodých úkrytů a jeden velký oheň. Pak jsme se vydali zpět, neměli jsme odvahu na to, abychom se dostavili přímo k lidem. Byli jsme dva, jich bylo minimálně dvacet.

V průběhu dne jsme pak seděli na kamenech a pozorovali, jestli se v tom táboře něco nezmění, lidé akorát rozdělali další tři ohně, jinak nic. Také jsme hledali argumenty proč jít a proč nejít do toho tábora. Já dávala argumenty proti, Napoleon zase pokládal argumenty pro vstup.

„V podobný kolonii jsme žil. Ti lidé tam jsou obvykle velkou rodinou, chrání se navzájem, dávají pozor, koho mezi sebe pouští, ale jsou přátelštví. Hlavně pokud se jedná o různorodé národnosti, není to žádná… Sekta, co by chtěla vraždit na potkání. Zbraně mají jen na ochranu.“ To byl jeden z prvních argumentů, co Napoleon položil s úsměvem na tváři a jiskrou v oku.

Nebylo by špatnépotkat další lidi, to ne, ale bála jsem se o Šifru. „A co Osmička?“ zeptala jsem se se starostí v hlase. „Mohli by mu ublížit.“

„Neublížili by mu. Nikdy. V té kolonii, kde jsem žil, také procházela jedna Záloha. Takový malý klučina s rodičemi a pár vojáky. Lidé jim dali jídlo, požehnání a ještě je kus doprovodili. Lidé chtějí Zálohy chránit, ne zabít. Teď už ne.“

 „Osmičce se to stejně líbit nebude, nikdy tam nepůjde. O jídlo nepotřebuje, proč by tedy bral ohledy zrovna na nás?“ nahrbila jsem jedno obočí, přestala drbat Hroma a raději založila protestně ruce na prsou.

„Tak bychom jednou mohli udělat to, co chceme my, ne?“ zasmála jsem se. Já bych mnohokrát udělala věci podle sebe, ale to Šifra byl ten, co dokázal člověka zabít jediným máchnutím své hole.

„Můžeš to zkusit,“ pokrčila jsem rameny, přimhouřila zrak směrem ke kouřícím sloupcům a povzdechla si. Jedna moje část strašně chtěla do toho tábora jít, potkat sobě rovné, ale druhá se bála. Zažila jsem si svoje a nikdy, nikdy bych to nechtěla zažít znova.

„Co?“ zřejmě mě nepochpil, nasadil tázavý výraz, několikrát ke mně překvapeně zamrkal, kleknul si na zem a přivolal k sobě Hroma. Ten se vedle něho slušně posadil, nechal se drbat pod krkem a přitom mě sledoval kaštanovýma očima.

„Navrhni pochod k táboru Osmičce, já mu to totiž neřeknu,“ nebyla jsem totiž sebevrah.

„Já?“ vyhrknul překvapeně, odtáhnul hlavu dozadu, zvedl se na nohy, rozepnul si bundu, sundal ji a následně vyhrnul tričko až nad žebra a poukázal na podlitinu různých barev, která se rozprostírala na dolních žebrech. Jen pohled na to bolel. Rána byla větší než má pěst, možná jako dvě mé pěsti.

„Ty.“ Přitvrdila jsem. Naopak jsem já vyhrnula nohavice kalhot a poukázala na fialovou modřinu pod kolenem, který mi zajistil pes, kterého si Napoleon ochočil.

„Proč já?“ zasténal, stáhnul si tričko zpět dolu, natáhnul bundu, zapnul ji až ke krku a bradu schoval v límci.

Nechtěla jsem to přiznat. Nejraději bych řekla, že on to navrhnul, on to chce, tak ať se on zeptá, ale pravda byla někde jinde. V naší skupince jsem byla najmladší, byla jsem holka a Šifra byl ak trochu… Netolerantní. „Protože jsi chlap. Na tebe Šifra dá.“ Zašeptala jsem skoro neslyšně.

To ho donutilo usmát se, já se jen zamračila, ale odsouhlasil to, zeptá se.

•••

„Jenom kvůli tomu, že máte hlad máme riskovat životy?“ čekala jsem horší reakci než nechápavou otázku a poškrábání na zátylku. Jako vždy, Šifra seděl na kameni v tureckém sedu, v klíně položená hůl, záda rovná jako pravítko a takřka se nehýbal.

„Vlastně ano.“ zamumlal Napoleon s hlavou sklopenou, nějak se naučil, že se Šifrovi nemá dívat do tváře, a také se naučil, že se nemá ptát, co má Šifra pod tou páskou, proč neukazuje oči světu a tak.

„To nemá smysl,“ odseknul se zakroucením hlavy. „Nehodlám…“ a v té chvíli se zarazil. Napoln s lehkým úsměvem založil ruce na prsou, já jen pootočila halvu do strany a promluvila.

„Tobě o život nejde…“ uvědomila jsem svého bratra, který to moc dobře věděl.

„Takže… Půjdeme?“ položil Napolen otázku se značnou provokací v hlase.

Šifra nakrčil nos, pozvednul bradu nahoru a s tím si i odfrknul. „Sebevrazi…“ Při vstávání rovnou nakopnul jeden kámen, netuším, jak ho mohl vidět, ale viděl.

Protože však nemohl vědět, jakým směrem se kolonie nachází, musel na nás čekat. Chodil stále kolem ohně, něco si uraženě mumlal a přitom poťukával holí všude kolem sebe.

Sama jsem byla nervózní, bála jsem se těch lidí v kolonii, co kdyby to vážně byli… Vrazi? Chtěli zabít Šifru a tak… Napoleon se však zdál natěšný, usmíval se a balil rychleji, než u něho bylo obvyklé. Dokonce sbalil dříve, než já sám.

„Jak moc těm lidem tam důvěřuješ?“ zeptala jsem se z nenadání, když jsme vykročili na cestu směrem ke kolonii. „Ani je neznáš, nevíš, co jsou zač, ale přesto…“ povzdechla jsem si. Důvěřivost nebyla má silná stránka, ani kontakt s lidmi…

„Ani trochu, jen to chci risknout…“ pokrčil rameny, čelo měl orosené, i já jsem se vcelku potila, začínalo se značně oteplovat. „Dyštak… zemřeme,“ pokrčil rameny se zašklebením. Na odpověď jsem akorát zaskřípala nervózně zubama, moc směšné mi to nepřipadalo.

•••

„To tam jenom tak nakráčíme nebo jak?“ povzdechla jsem si. Od improvizovaného plotu ze všech možných materiálů nas dělilo asi sto metrů, přesněji od vstupní brány, za kterous táli dva muži a povídali si.

„Nejspíše,“ pokrčil Napoleon rameny. „Možná by ale měl jít Osmička první… A měl by také mluvit.“ Vrhnul přitom pohled na Šifru, který prostě zavrčel a vykročil dopředu.

„To se mu líbit nebude…“ povzdechla jsem si a vyšla za svým bratrem, s tichám zasmátím vyšel i Napoleon v doprovodu Hroma.

•••

„Stůjte!“ křičeli na nás a to jsme ještě ani nedošli k bráně. Šifra se zastavil, zapřel se o svoji hůl a mezitím jsem ho s Napoleonem došla, zvedli jsme oba dva ruce, abychom ukázali, že v rukou nic nemáme a snažili jsme se moc nehýbat. „Co jste zač?!“ zakřičel starší z dvou mužů. Na tváři měl rozcuchaný plnovous, obočí husté, našedlé a pokožku snědou. Neměl zbraň, ale alespoň v rukou držel tyč, železnou… Šifru by stejně nepřepral.

„Jsem Osmička,“ prohlásil Šifra. Bála jsem se, že řekne, že je Šifra, ale pověděl lež, která byla domluvena. „Osmá Záloha a toto je…“ otočil se naším směrem, nejdříve poukázal na Napoleona, dlouho mlčel a nakonec prohlásil. „Můj ochránce, Napoleon a tohle,“ ukázal na mě. Překvapilo mě, že Napoleona nazval svým ochráncem, byla to lež, také jsem měla pocit, že zalže i o mně. A zalhal. „A tohle je Kira. Jeho dcera… A jejich pes, trochu smrdí, ale neškodnej… Hrom mu říkaj.“ Hlavu otočil zpět ke strážci.

„Ty jsi Záloha?“ zeptal se druhý, ten mladší s překvapením a nedůvěřivostí.

„V celé své kráse,“ napřímil se v zádech, hůl uchopil do jedné ruky a druhou volně svěsil podél těla. „A hledáme přístřeší… Jen na jeden den, více není potřeba.“

„Jak ti můžeme věřit, že jsi Záloha?“ optal se zase ten druhý.

Šifra si povzdechnul, otočil se k nám a rozhodil rukama. „Dělám tu kvůli vám klauna…“ zasyčel, otočil se, jeho tělo zcela ztuhlo a pak to začalo. Začal si tiše mumlalt, nejdříve potichu, pak jeho hlas sílil, po těle se začali zjevovat značky, poblikávaly, měnily se, seskupovaly a černaly. Muži sledovali Šifru s údivem, já také. To, že Šifra dokáže tyhle věci ovládat pro mě bylo nové.

„Potřebujete ještě důkaz?“ zavolal na ně Napoleon se zamračením a škodolibým úsměvem.

Muži si vyměnili pohledy, něco si pošeptali a pak ten s tyčí přistoupil ke slopu, několikrát do něho udeřil, kov o kov vydal dlouhý, vysoký zvuk, který se roznesl celým údolím a než se člověk nadál. Z rohů, chatrčí, ale i od ohňů přiběhlo několik různě vypadajících a různě starých lidí, mumlali si a koukali naším směrem.

„Je tu Záloha!“ zavolal starší svým hlubokým hlasem a zatáhnul za bránu, která nejdříve zaskřípala a až poté se začala otevírat.