Hlava mi třeštila jako zvon. Bolest byla nesnesitelná, nikdy jsem takovou nezažila a nechápala jsem, proč jsem ji zažít musela. Snažila jsem se rozlepit oči, ale zvednutí očních víček se zdálo stejně nemožné jako zvednutí obrovské skály. Když nešel zapojit zrak, snažila jsem se zapojit ostatní smysly, abych se zorientovala, kde se nacházím.

Čich mi napovídal, že jsem ve vlhké a navíc dost chladné budově. Možná v podzemí – znala jsem ten zápach moc dobře.

Sluch mi z počátku nefungoval, ale pak se ozvalo šustění a to přešlo ve změť hlasů, které jsem nedokázala rozeznat. To až po chvíli.

„Říkám ti, Barte, že nás musíš nechat vstoupit do města!" Rozeznala jsem z počátku Napoleonův hlas, který byl proti někomu naštvaný.

„Ne, to nemůžu," zaregistrovala jsem druhý hlas. Byl mi naprosto neznámý, ale podle toho, jak Napoleon vedl rozhovor, musel patřit někomu, kdo se jmenoval Bart.

Snažila jsem sebrat veškeré síly, abych otevřela oči a mohla tak spatřit toho, jenž byl nazýván Bart, ale hlavu jsem měla jako z betonu. Zasténala jsem a bolestí stiskla nejbližší věc, o kterou má ruka zavadila.

Byla to něčí kůže a podle jeho vyjeknutí ho muselo zatnutí mých nehtů do jeho ruky bolet.

„Je vzhůru!" zasyčel.

V té chvíli jsem už otevírala oči. Přede mnou stál muž v uniformě, co si mnul dlaní místo, kde jsem do něho omylem zatnula nehty. Za ním stáli ještě další dva muži, Napoleon a podobně starý muž s tmavým strništěm a prošedivělými krátkými vlasy. Také měl uniformu. Po rozhlédnutí po místnosti jsem toho moc nezjistila. Všimla jsem si jen stolu s židlemi, na které seděl další muž, tentokrát dlouhovlasý s blond koňským ohonem.

Kromě stolu se židlemi tam nebylo nic kromě slabého světla na stropě a tvrdého lůžka, kde jsem sama ležela.

Trvalo mi několik vteřin, než jsem si uvědomila, co se stalo. Někdo nás omráčil, dotáhl sem a Napoleon se s dotyčnými na pohodu vybavoval, jakoby to všechno bylo zcela normální. Zamračené oči jsem zaměřila na něho a všimla si podobnost v některých věcech mezi ním a tím Bartem. Kalhoty a boty. Zcela stejné, jenom jedny více zubožené.

„Bolí mě hlava," zaúpěla jsem a pokusila se posadit. Jeden z těch muž se mi pokusil pomoct, ale ohradila jsem se a zvládla to sama s držením se za zátylek.

„To bude tím, že ti Storm dal řádnou šlupu do hlavy," zamumlal Bart a poukázal bradou na blonďatého, co jen krátce zvedl hlavu, rozhlédl se, usmál se na mě a následně hlavu sklopil, aby se mohl hrabat v nějakých lejstrech.

„A proč mi dával šlupu do hlavy?" opáčila jsem a přijala sklenici vody, co mi nabízel muž, kterého jsem zranila. Jeho jméno jsem zatím neznala. Bylo zvláštní napít se po dlouhé době čisté vody, ale zároveň jsem v tom ihned rozpoznala chemii... ta voda mi nelahodila, i když to byla pouhá voda.

„Mysleli jsme si, že jste další uprchlíci, co chtějí vniknout do města, aby si zařídili pohodlí a jídlo," vysvětlil mi, když ode mě zase přebíral sklenici.

„Nejsme uprchlíci," namítla jsem.

„To oni vědí... už," zapojil se do toho Napoleon se založenýma rukama na prsou.

„Tak proč jsme... Zde?" otázala jsem se všech.

„Nechtějí nás pustit do města....," zavrčel Napoleon na Barta.

Ten jen odsekl: „Nemůžeme tam pustit nikoho. Ani my tam nesmíme. Máme jenom odvádět lidi pryč, protože po hranicích města se plete problém!"

„Jaký problém?" otázala jsem se.

Tentokrát se toho ujal blonďák. Zvedl se ze židle, do rukou vzal štos papíru, obešel stůl a mlčky se posadil vedle mě. Přitom mi podal jeden papír s rozmazanou fotografií. Ukázal na rozmazanou postavu prstem a řekl: „Tahle věc."

Zamračila jsem se. „To je jenom člověk..."

Bart se uchechtl, dloubl do Napoleona a zeptal se ho: „Neříkal si náhodou, že tohle děcko s tou věcí vyrůstalo?"

„Jo... Říkal... Podívej se na ‚tu věc' pořádně, Kiro," pobídl mě mumlavým hlasem.

Už tak jsem věděla, o čem mluví, ale stejně jsem se na tu fotku znova podívala. Byl to Šifra.

„Šifra je ve městě?!" vyjekla jsem.

„Ne, ještě ne. Už přes dva dny krouží po jeho hranicích a snaží se dostat dovnitř. Hlídky po něm střílí, ale to ho nezastaví. Buď se tomu vyhne nebo uteče, schová se v lesích a po pár hodinách se vrátí... Taky zabíjí uprchlíky. Ti, co se snaží dostat do města chytí a zabije je za to, že ho nechceme pustit do města." Bart se to snažil vše vysvětlit, ale moc jsem to nechápala. Kdyby Šifra chtěl, tak se do města dostane i přes sto metrů vysokou zeď. Natož přes dvoumetrový plot z pleteného drátu, jako byl na fotce.

„Nechápu, proč jste nás omráčili...," zamumlala jsem a o Šifrovi se nezmiňovala.

Tentokrát promluvil ten, co zatím nejvíce mlčel. „Protože uprchlíci chodí k městu neustále a neposlouchají nás. Tak je omračujeme a taháme sem. Jsme v podzemí a snad o náš Šifra neví."

„A to jste Napoleona nepoznali?" nechápala jsem. Bylo mi v té chvíli už dávno jasné, že to jsou vojáci jako Napoleon.

„Dříve býval hezčí...," zamumlal skoro neslyšně Bart. Napoleon mu za to věnoval herdu do břicha. Bart se tomu však jen zasmál.

„Nevěřim," zavrtěla jsem hlavou. Vojáci se tomu zasmáli, až na Napoleona. Neměla jsem však chuť vtipkovat, jen jsem si musela rýpnout. „Musíme se dostat k městu a zastavit Šifru... Kde je východ?" zeptala jsem se.

„Nepustíme vás," řekli všichni tři vojáci zároveň.

„Takže ho necháte chodit po hranicích města, dokud do něj náhodou neudeří blesk?" zavrčela jsem proti všem.

„Když to bude nutný...," pokrčil Bart rameny.

„Hele... To dítě s tou věcí vyrůstalo... Možná mu to nějak dovolí přiblížit se a zneškodnit ho," navrhl voják,do kterého jsem zatnula nehty.

„Nemel blbosti, Xaviere. Ta věc jde zabít jenom elektrickým proudem... A jedinej dostatečně silnej generátor je v centru města." A jako na zavolanou, světlo v místnosti probliklo a následně zůstalo zhasnuté. Bez jakékoli reakce Xavier rozsvítil baterku a to samé udělal i Storm a Bart.

„Tak... Co město vyklidit, pustit Šifru a tam ho jednoduše zabít?" Napoleon pomalu přicházel s plánem, který se mi příčil v zabití Šifry, i když to byla povinnost.

„Je tam deset tisíc lidí, Napoleone...," namítl Storm.

„Tak jednoduše najdeme Šifru, vylákáme ho k jedný bráně a všechny lidi z té oblasti naženeme na druhou stranu. Šifra se dovede do centra, dáme mu ránu elektřinou a bude po všem...," pokračoval.

Dlouho bylo ticho. Pak promluvil Bart. „Je to asi jediný možný plán... Nejspíše nevyjde, ale zkusim to navrhnout velitelství.

Pak odešel, Storm se odebral zpět na své místo za stůl a Xavier si pohrával se svojí baterkou tak, že svítil Napoleonovi přímo do obličeje a tím ho provokoval.

Ten byl zatím však klidný a mluvil ke mně: „Jsi v pohodě?"

Přikývla jsem.

„Víš, že Storm a Xavier měli službu toho dne, když se jim ozval voják jménem Vlk a řekl jim, že našli venku na krátkém průzkumu dítě?" položil mi otázku, která mě měla spíše obeznámit s tím, abych se začala soustředit na čtyřicetiletého muže, co se choval jako děcko s baterkou.

Mlčky jsem natočila hlavu k Xavierovi. Ten přestal Napoleonovi svítit do obličeje a místo toho baterku postavil na stůl tak, aby svítila do stropu a osvítila tak co nejvíce prostoru. Pak se posadil na jednu židli, zapřel se a dlouze vydechl.

„Jo... Měl jsem službu. Vlk povídal něco o tom, že našli promrzlé, skoro mrtvé dítě v lese. Matka tam nebyla, ale otec ano. Umrznul, v ruce tiskl dítě a to přežilo. Vojáci se ho pak ujali a pokusili se ho zachránit... Velitel jim to však zakázal. Řekl jim, že jejich přednostím úkolem je postarat se o tu věc... Víc nevím. Očividně velitele neuposlechli a postarali se o tebe," řekl mi mou minulost tak zkráceně, že mi to v ničem nepomohlo.

Do toho se však zapojil někdo, na koho jsem kvůli tmě zcela zapomněla. Storm, co stále pozoroval fotografii Šifry. „Mír mě po několika týdnech, když přijel pro zásoby, kontaktoval... Chtěl vědět, jak se starat o dítě. Tak jsem mu poradil.... O existenci tý holky jsem věděl celou dobu," pověděl tak nezaujatě, až mě to iritovalo.

„Tak alespoň nějakou historii mám," zašeptala jsem sklesle.