Nemohla jsem té noci usnout. Bylo chladno, foukal vítr, větve stromů v něm šelestily a nedaleko jsem slyšela i divokou řeku. Hluk však nebyl důvod, proč jsem nemohla usnout. Bylo to totiž to, co se událo té noci.

Záviděla jsem Napoleonovi jeho schopnost rychle a tvrdě usnout. I přes chladné počasí byl nasoukaný ve svém spacím pytli jen do půl těla, jednu ruku měl pod svou hlavou a druhou nataženou mým směrem. Rty měl lehce pootevřené, takže jeho chrápání nebylo tak hlasité jako obvykle a kůži měl na dotek teplou... Na svou velikost si uměl tedy dobře udržovat teplotu těla.

Chvíli jsem ležela poblíž Napoleona, sledovala skrze větve stromů tmavé nebe a přemýšlela. Poté jsem se posadila, nahrbila se, hrála si s prsty a opět přemýšlela. Poté jsem si znova lehla a přemýšlela, přetáčela jsem se z boku na bok, přemýšlela a netušila jsem, zda jsem udělala nebo neudělala dobře.

Možná jsem předtím měla mlčet. Nepokládat Napoleonovi otázku ohledně jeho návrhu a raději žít s vědomím, že mě nenávidí a brát ho jen jako společníka na cesty.

Jenže tomu tak už hold nebylo.

Když se mi konečně povedlo přeci jen usnout, přestože můj mozek pracoval za deset, třásla jsem se a neustále převracela, po chvíli jsem se zase probudila, jelikož se mě zmocnila noční můra.

Nejhorší na tom bylo, že ta noční můra byla otiskem minulosti.

Byla to ta noc, kdy naše auto přepadli ti chlápci, ke kterým patřil i Břitva. Znova jsem viděla umírat všechny ty, co jsem měla ráda, kteří mě ochraňovali a milovali přesto, že jsem nebyla nikdo. Vlk, Mír, Iwan... Bylo jich mnoho. Mnoho milovaných, mnoho mrtvých a mnoho krve.

Donutila jsem se probudit ještě předtím, než ti muži zabili Vlka, na kterém mi záleželo nejvíce. Trhnutím a tichým heknutím jsem se posadila na svůj spací pytel, snažila se uklidnit, ale nemohla jsem. Třásla jsem se, cítila slzy v očích a v krku jsem měla knedlík.

I když jsem nechtěla, můj mozek ten sen dokončil. Bylo to tak živé. Zabití Vlka, slova jednoho toho muže, který řekl „vemte si ji" a chvíle, kdy skončila jedna část mého života – naivní dětství. Do toho dne jsem byla chráněna, ale od toho dne už ne. Musela jsem se naučit přežít... Se Šifrou, se světem, se zlými lidmi.

Toho dne jsem také uzavřela veškeré své pocity do sebe. Nedokázala jsem se a neměla ani důvod smát se, vztekat, bát se nebo cokoli jiného. Za prví nebyl kdokoli, komu bych úsměv mohla dát nebo kdo by si všiml mého vzteku nebo strachu. Za druhé jsem nemohla. Nic už nemohlo být tak šťastné, jako přítomnost těch vojáků, co zemřeli pro ochranu mě a Šifry a nic už nemohlo být tak smutné jako jejich smrt. A z ničeho jsem nemohla mít takový strach jako z toho, co mi ti muži té noci udělali.

Poprvé však za ty roky jsem cítila, že jsem už pocity uzavírat v sobě nemusela. Nebyl důvod. Sama jsem se pro to všechno rozhodla dobrovolně. Opustila jsem pohodlní kolonie, vydala se hledat Kevose a Šifru, byla s Napoleonem pro ochranu a... Přesto jsem v sobě jakýkoli pocit dusila.

Nechápala jsem, proč je ze sebe nemohu uvolnit. Muselo to být snažší než je držet v sobě. Měli přeci vyplout na povrch, měla jsem být sopka, topit se v těch emocích a nebýt kamenem.

Ale byla jsem jím.

Ještě alespoň chvíli.

Poté jsem ucítila cuknutí koutků vzhůru. Přišel úsměv.

Roztřásla jsem se. Strach.

A nakonec jsem pocítila slzy, co mi stékaly po tvářích. Smutek.

Napoleon se sice podle svého oddechování až chrápání zdál jako někdo, kdo spí velice tvrdě, ale přesvědčila jsem se už párkrát o tom, že to není pravda. Měl dost lehký spánek, určitě by ho probudila i jehla, co padla na zem.

Tentokrát ho probudilo pár mých vzlyků a tichý smích. Ani jsem netušila, proč se směji... Nic tak směšného se mi nestalo.

„Co se děje?" zahuhlal rozespale, usadil se a oči měl zalepené od ospalků. Snažil se rukama otřít si obličej, ale nějak se mu to nevedlo, stále tak nějak mžoural do prázdna a netušil, co se děje a proč se to děje.

„Nic... Nic se neděje," vykoktala jsem ze sebe, utřela se slzy a přestala se i smát. Sice jsem uvolnila emoce sama před sebou, ale před jiným jsem nemohla.

„Brečela si," zamumlal už s promnutým obličejem a rozlepenýma očima. Seděl opodál, opíral si jednu ruku o stehno a druhou se škrábal na holé hrudi plné jizev. „Slyšel jsem tě... a taky smát se," podivil se, „zvláštní kombinace... Docela bych odhadoval, že si brečela smíchy ze mě," snažil se zavtipkovat.

Nijak jsem však nezareagovala. Koukala jsem na své nohy a snažila se alespoň chvíli nemyslet. Jenže to nejde. V hlavě se mi celou dobu přehrával ten sen, i to, co se v něm neodehrálo, ale v realitě ano.

S tichým zabručením si zase lehl, jednu ruku si dal pod hlavu jako předtím a druhou nechal ležet na svém hrudníku. „Je vtipný, že předtím si byla poměrně více výmluvná...," pověděl do nebe.

Netušila jsem, co brát jako „předtím". Včerejšek, pár hodin předtím, minulý měsíc? Usoudila jsem však, že myslel dobu, kdy jsem ještě existovala. „To bude tím, že lidé, kteří existuji, toho namluví více než ti, kteří neexistují," odpověděla jsem mu krapet naštvaně.

Tiše zamručel: „Myslel jsem to, že... Od večera si nepromluvila."

Byla to pravda. Poslední věc, kterou jsem řekla, byla: „Chci přežít" a poté ani jediná hláska. Pravdou však bylo, že ani Napoleon nepromluvil. Mlčel, sledoval mě, sama jsem se na něho podívala jen krátce a poté zrak odvrátila pryč.

Nemluvila jsem, protože jsem neměla co říct, já toho měla mnoho, co jsem chtěla říct, ale zkrátka jsem nemohla a myslela jsem si, že Napoleon spíše ocení mlčení, aby si má slova mohl přebrat a pochopit, co jsem tím myslela.

Nepochopil to. Nebo si to nepřál pochopit.

Mezitím dokázal však změnit svou pozici z ležícího na skoro ležícího. Opíral se o lokty, hlavu měl lehce nakloněnou do strany a pravou nohou se zapíral o zem, aby lépe udržel rovnováhu.

Koukla jsem se na něho jednou a ihned ucukla, jelikož mě sledoval.

Pak jsem se dlouho odhodlávala k tomu, abych se k němu otočila.

A přijala jeho nabídku.

Byla to sázka do loterie, ale... Při nejlepším jsem mohla žít a svým způsobem Napoleonovi poděkovat, že zničil nebezpečí, sice zničil mé dětství, ale nebezpečí bylo podstatnější. V horším případě jsem mohla v náručí držet dítě a vyprávět mu o jeho otci, který položil svůj život pro životy ostatních. A při nejhorším bych zemřela.

Každý zemřeme.

Jednou.

Záleží jen na tom, kdy zemřeme...

Mozek mi tlačil na lebku, zatímco srdce se snažilo proskočit hrudníkem.

Dobře jsem věděla, že ať toho večera udělám cokoli, tak to dá za vzniku tisíci pocitů, jen jednomu ne. Lásce, protože to nešlo. Napoleona nešlo pro jeho lži, krutost a upřímnost milovat, dokonce to nešlo ani přes stříbrné oči, což na něm bylo nejkrásnější, nejojedinělejší a nejupřímnější.

Popravdě jsem po tom večeru k Napoleonovi cítila odpor, jistý druh nenávisti, strachu, ale také pocitu bezpečí, jistotu a po letech jsem poznala lidské teplo, když mě někdo držel v objetí a neměl touhu ublížit mi.

„Bylo potřeba slov?" zeptala jsem se řečnicky Napoleona, když jsem se vytrhla ze vzpomínky na ten večer, kdy jsem přijala jeho nabídku.

Tentokrát se na mě díval dlouho on, poté se přisunul blíže a udělal to, co mě donutilo věřit v lidi. Objal mě, přitiskl k sobě blíže a dovolil mi tak opřít si hlavu o jeho hrudník. Jako malá jsem milovala, když mě u sebe džel Vlk nebo jiný a dovolil mi tak poslouchat tlukot jeho srdce, po chvíli jsem totiž měla pocit, že jak mé, tak Vlkovo srdce bije stejně.

A stejné to bylo s Napoleon.

Soulad.

A čím déle mě takhle držel u sebe a mlčel, tím rychleji ustupovali některé pocity.

Strach... Protože jsem věděla, že teď mi Napoleon už neublíží.

Podezíravost.... Už totiž neměl žádné lži, zbavil se jich.

Nenávist... Nedokázal mě donutit, abych k němu cítila lásku, ale jistou náklonnost.

„Nebyla a už nebude potřeba slov," zašeptal po chvíli ticha.

A jak řekl... Nebyla potřeba. Mlčeli jsme, jediný zvuk vydávala okolní příroda a tlukoucí srdce.