Kapitola devátá: Bolestný příběh

Seděla jsem ve sklepě, unavená, hlavu jsem si opírala o drsnou zeď a oči nechávala zavřené. „Je mi zle,“ všechno bylo moc těžké, svět mě tlačil do ramen a snažil se mne zabořit do země. Cítila jsem, že sei mi vrací horečka.

Napoleon seděl opodál, brouskem na nože ostřil svojí a rovnou i mojí kudlu, tiše si pobrukoval, ale neusmíval se, jak mě zvyku. Byl zamyšlený, nevnímal má slova, což bylo poprvé a raději se věnoval sobě, což mu naopak bylo podobné.

Měla jsem mnoho otázek a většina z nich se týkala toho, co si celé dny říkal se Šifrou, zajímalo mě, jaké zkušenosti měl Napoleon s nemocí, říkal, že nechce, aby to zemřeli další lidi. Měla jsem otázky na téma mrtvého dítěte. Jedno zabil, aby se pomstil, komu a proč? Také jsem měla otázky na Šifru, ale ten byl celý den pryč, začínalo mi to být divné, ale neřešila jsem to. Až ve chvíli, kdy zapadlo slunce jsem se začala strachovat. „Napoleone? Kde je Osmička?“ zeptala jsem se s promnutím unaveného obličeje.

Rysy na Napoleonově tváři ztuhly, zvedl ke mně zrak, rty nechal pootevřené, ale nemluvil, v očích jsem viděla strach. Rukama si pomnul  ostře řezanou tvář se zašpičatělou, rozdvojenou bradou. Poškrábal se na nose a zavřel stříbrné oči se zaklonením hlavy dozadu. „Já…“ hlesl, přitáhl si nohy blíže k tělu a sklopil hlavu. „Chtěl jsem ti to říct, ale…“ rukou se poškrábal ve vlnitých, až kudrnatých, hnědých vlasech. „Když jsem dneka ráno vstal, tvůj bratr byl pryč, vydal jsem se ho hledat a…“ mezi větami si udělal delší pauzu, která mě nesmírně znervózňovala. „Za tímhle barákem je velké, vypálené pole. Spíše to je bahniště… No… Tvůj bratr po něm celý den chodí se svou holí a… Kreslí značky.“ Ani to nemusel dopovědět, už jsem byla na nohou a běžela po schodech nahoru.

Že jsem bosa jsem si uvědomila až venku, kdy jsem dopadla do studeného, lepkavého bahna. Hlava se mi motala jako na kolotoči, fazole v žaludku se obrátily a chtěli se dostat na boží svět, nedovolila jsem jim to, místo toho jsem se rozhlížela kolem sebe a hledala Šifru.

„Kiro, počkej.“ Nereagovala jsem na to jméno, prostě to nešlo, ne ze začátku, za rameno mne popadla obrovská, mozolovitá ruka a tím mi zabránila pohyb. „Dovědu tě tam,“ čekala jsem, že mě odvede zpět, ale místo toho vykročil podel starého baráku a zabočil za roh.

„Není na to zrovna příjemný pohled, abych tě upozornil,“ odkašlal si Napoleon se zastavením, psrstem ukázal před sebe na volné prostranství.

Celou plochu pokrývala tlustá vrstva bahna, Šifra se pohyboval uprostřed, tělo měl pokryté bahnem, a tam, kde bahno nebylo, jsem viděla pulzující značky. Holí kreslil do země, ani se tak nepohyboval, spíše to připomínalo tanec. „Furt něco mumlá, nerozumím tomu…“ brouknul ke mně Napoleon a věnoval mi krátký pohled. „Zkus ho… Zastavit, ale nešlapej do těch čar,“ rukama si vyhrnul tričko, prstem ukázal na podlitinu různých barev na žebrech, kterou mohl vytvořit jedině Šifra. „Asi mi nalomil žebro,“ hlesnul a stáhl si tričko zpět.

„Dobře,“ odsouhlasila jsem a vydala se pomalu na bahnité pole. Po celou dobu jsem se dívala na zem, opatrně se vyhýbala vyritým čarám a přitom se blížila k Šifrovi. Každým krokem jsem slyšela jasněji jeho hlas, mumlání cizím jazykem, hlas tak hluboký, že by rozběsnil i nebesa. „Šifro?“ pískla jsem necelý metr za ním.

Přestal kreslit, povolil stisk své hole a pustil ji na zem, pomalu se začal otáčet mým směrem, žíly od očí tepaly, tělo se mu chvělo. „Šifro? Co to děláš?“ zeptala jsem se a přikročila blíže, což jsem však dělat neměla.

Přiskočil ke mně, vší silou mě chytil za paže, jeho nehty se mi zarývaly do citlivé pokožky, zasténala jsem a zkroutila vář do úšklebku. „Co jsem ti říkal?“ zeptal se. Jenže já nevěděla, mlčela jsem, kousala se do rtu a snažila se ignorovat bolest. „Co jsem ti říkal?!“ zařval na mě, ale já stále netušila. „Nebezpečí, dej si pozor… Tohle jsem ti řekl,“ vzpomněla jsem si. Pověděl mi to v den, kdy jsme potkali Napoleona.

„Ale na co?“ zasténala jsem bolestí a pokusila se ze sevření vymanit, marně.

Šifra dlouho mlčel, zatínal mi nehty do rukou, ale jinak se nehýbal. Až pak promluvil, přiblížil ke mně hlavu, nikdy jsem ty žíly neviděla tak z blízka, růžové rty přibížil k mému uchu a zašeptal: „Na lásku.“ Poté mě pustil. Trhnul mým slabým tělem a dostal mě tak na zem. V čistém oblečení jsem se usadila do bahna, ignorovala jsem ten fakt a raději vyděšeně sledovala Šifru. Sebral svoji hůl ze země, dokreslil jednu značku, a jako by se nic nestalo – odešel.

•••

Oplachovala jsem si obličej a myla ruce v sudech, které stáli zrezavělé na druhé straně domu pod okapem, přemýšlela nad Šifrou a snažila se zbavit nevolnosti z oblasti žaludku. Dlaněmi jsem se opírala o sud, hlavu předkloněnou nad vodou, umyté, ještě trochu mokré vlasy s nakláněly společně s hlavou nad sud a ty nejdelší prameny se dokonce dotýkaly hladiny.

„Je ti dobře?“ optal se mě přicházející Napoleon. V rukou držel kýble, v kterých přinesl vodu na umytí, nabíral z druhého, o něco prázdnějšího sudu vodu a kbelíky položil na zem. „Jsi ještě trochu zelená… Měla by sis lehnout ještě tak na den dva, pak bychom dyštak mohli vyrazit do Počátků…“ připadalo mi, že se mi snaží nahradit otce, starostlivostí. Možná bych to přirovnala k něčemu jinému, ale pokud beru v potaz Napolenův věk, byla to péče otce.

„Jen se mi udělalo trochu nevolno, nic víc… Za to může Osmička,“ zamumlala jsem do sudu, ve kterém jsem sledovala vlastní odraz.

„Jo… Když má tyhle… Stavy, je trochu děsivej, nemyslíš?“ do dlaní si nabral vodu, opláchl si obličej a umyl ruce, musel využívat toho, že se nacházet blízko vody po dlouhé době.

„Už jsem si zvykla,“ špitnula jsem, ale musela jsem něco přiznat. Přestala jsem se naklánět přes sud, napřímila se proti Napoleonovi, založila ruce na prsou, sledovala své boty a špičkou hrabala v hlíně. „Když jsem Osmičku jako malá sledovala přes sklo, jak si rve vlasy a má tyhle záchvaty… Nebylo to tak děsivé, jako když jsem ho přitom poprvé držela v náručí.“ Pohled jsem měla skelný, zvedla jsem ho k Napoleonovi a zamrkala.

„A kde jste vůbec žili? Jako malí?“ neměla jsem podobné vyptávání ráda, ale buď tohle nebo děsivé příběhy z Šifrových úst.

„V úkrytu… V podzemí s několika vojáky a doktory, ale pak, když válka skončila… Měli za úkol nás dostat do Počátků, ale,“ zadrhla jsem se, zavřela oči a rozklepala se. Před očima jsem viděla Iwanův, Drobkův, Mírův, Vlkův a dalších, kteří již nebyli mezi živými. „Všechno se pokazilo,“ hlesla jsem se slzami na krajíčku. Otřela jsem si je rukávem, popotáhla a snažila se o to, co bylo mým cílem již několik let. Neprojevovat emoce, které mě dlají dívkou – slabou.

„Co se pokazilo?“ vyzvídal dále a já, ač neochotně, odpovídala,

„Cestovali jsme na jih teprve pár týdnů, mír byl teprve krátce… Na některých místech se stále válčilo a my jedním z těch míst projížděli.“ Tiše jsem polkla, posadila jsem se na mokrou zem, opřela si záda o sud, nohy přitáhla k tělu a ruce schovala v klíně. Napoleon se posadil k dalšímu sudu, tělo lehce natočené ke mně, pouze dýchal, mrkal a poslouchal. „Dohromady nás bylo deset. Já, Osmička, dva doktoři a šest vojáků… Se všemy jsem vyrůstala, jen Osmička mi byl… Cizí. Čtrnáct let jsem na něho koukala přes sklo, nikdy s ním nemluvila, nikdy se ho nedotkla… Ale přesto jsem ho nazývala svým bratrem. Hlídalo ho pět vojáků, mě jeden, jmenoval se Vlk a… Když na něho vzpomínám, byl to ten nejobětavější člověk, který po téhle zemi kdy chodil, a který na této zemi také zemřel… No, přiznám,“ odkašlala jsem si, nadechla se a pokračovala ve vyprávění. „Také si ho pamatuju jako toho nejkrásnějšího člověka, kterého jsem potkala,“ přes periferní vidění jsem si všimla protočení Napoleonových očí. „Pamatuji si ho dobře… Byl to blonďák, vážně přírodní blonďák bez tmavších odstínů. Zeleno-šedé oči, hranatá, rozdělená brada… Svaly,“ usmála jsem se při vzpomínce, když jsem si jako malá myslela, že má na těle pouze divné hrbolky a jako starší pochopila, že ty hrbolky jsou naprosto dokonalé. Svaly. „A také…“ více péče jsem věnovala popisu jediné osoby, v čemž mě Napoleon přerušil odkašláním a slovy: „Zpátky k příběhu…“

Tak jsem pokračovala. „Byla už noc, cestovali jsme terenním autem, řídil Drobek – další voják – a já pospávala. Drobek byl vzhůru s dalšíma dvěma a dával pozor na cestu, ostatní spali a… To se nám vymstilo,“ na chvíli jsem zastavila vyprávění, vybavila jsem si tu scenérii ze severu, sníh, měsíc jedno auto. „Probudil mě výstřel, mnoho výstřelů, které byly mířeny na naše auto. Kulky se zpočátku odrážely o kov a tvrzené sklo, ale pak jedna kulka udělala díru do čelního skla, zasáhla Drobka do krku. Poslední, co udělal, bylo to, že trhnul volantem, auto dostalo smyk a převrátilo se na střechu. Zaklínila jsem si ruku mezi sedadla,“ na důkaz jsem vyhrnula rukáv svetru a odhalila tak rudé jizvy, jak jsem se snažila ruku marně vyprostit. „Iwan s doktorem, kterému jsme říkali Sandy byli v bezvědomí, ostatní se snažili dostat z auta a bojovat. Aby ochránili Osmičku, ne mě. Kromě Vlka, jeho úkol byl chránit mě, snažil se mi pomoct, ale ani on mji ruku nedokázal vyprostit.“ Tentokrát jsem si udělala delší pauzu, zaklonila hlavu, zavřela oči a snažila si srovnat myšlenky a pocity.

„A dál?“ naléhal Napoleon.

„Střelba, křik, řev a pak jsem jen ve tmě viděla, jak k zemi padá jedno tělo za druhým. Osmička byl klidný, jako vždycky, svíral v rukou svoji hůl, ale jinak nic. Já plakala, přilákala jsem tak na nás pozornost. Viděla jsem zarostlý obličej a pak už nic nevím, museli mě omráčit.“ Nemilá část příběhu.

„Probudila jsem se v nějaké místnosti, temné a vlhké. Hlava mě třeštila, ihned jsem se rozplakala, klepala jsem se a bála se, co bude dál. Ale zase, pláč přilákal pozornost, stejnej ksicht, jako v tom autě, odemknul dveře, popadl mě za paži a táhnul pryč. Pustil mě až v prostorné místnosti, kde byl i zbytek jeho kumpánů. Všichni měli přes ramena samopaly, někteří také měli na opascích granáty. Vytvořili půl kruh kolem Osmičky, který seděl na židli, klidný jako vždy. Jeden muž však stál u Vlka, nikdo jiný tam nebyl a u hlavy mu držel zbraň. Celá Vlkova tvář byla opuchlá od ran, oči měl zarudlé a z rány na ruce mu ústavičně tekla krev. Zavolala jsem na něho, ale než stačil zvednout zrak, ten muž, co ho hlídal, ho uhodil zbraní do hlavy. Vlk se svalil k zemi, ale chlápek ho ihned vytáhl zpět na kolena, přitiskl mu hlaveň zbraně k hlavě a usmíval se. Já byla dostrkána až k Šifrovi, usadili mě na židli a svázali. Pevně, paže jsem měla od provazu sedřené ještě týdny.  Chlap, který se tvářil jako šéf přistoupil ke mně, kleknul si, díval se mi do očí a zeptal se, jaká tajemství skrývá můj bratr. Plivla jsem mu za to do tváře a on mě za to udeřil. Roztrhla jsem si ret, ale snažila jsem se být silná. Podívala jsem se na něho a plivla znova. Další rána. Začal se mě ptát, na bratra, kde se skrývají ostatní, jak z Osmičky dostat jeho tajemství, ptal se na vše. A když jsem neodpověděla, uhodil mě. Neodpověděl jsem ani jednou. Už jen kvůli tomu, že jsem to nevěděla…“ jen při vzpomínce na ty rány mě bolelo celé tělo a zvedal se mi žaludek. „Pak se začali ptát Vlka, pokud neodpověděl, dostala jsem ránu já i on. Neodpověděl ani jednou. Pak přišla řada na Osmičku, ten ani nezareagoval, dostal jednu ránu, ale ani trochu to s ním nepohlo. Tak mlátili mě.“ Vždy jsem schytávala špínu ostatních…

Pokračovala jsem ve vyprávění, všímala si Napoleonových pohledů, které se měnili z překvapených, na zaražené až naštvané. „Takhle to šlo dlouho. Muži soptili, mě bolel celý člověk, Vlk se klepal a Osmička klidně seděl. Za celý den se nepohnul. Vzdávali to s náma a tak ten jeden rozkázal: ‚Kluka zamkněte, muže zastřelte,‘“ v té chvíli se mi rozechvěl hlas a do očí se mi nahnaly další slzy. „Jen to dopověděl, ozval se výstřel, Vlk padnul k zemi, mrtvý,“ už jsem plakala, Napoleon ke mně chtěl stánout ruku, ale rozmyslel si to. Třásla jsem se, snažila se uklidnit a otírala si slzy. „Pak otočil hlavu ke mně, brečela jsem pro Vlka, on se usmál, líbilo se mu, že jsem brečela. Mlátil mě, zabil by ty, které jsem považovala za vlastní otce, jednoho před mýma očima. Bratra odvedli nevím kam, ale tím neskončil,“ v té chvíli mi hlas kompletně umřel.

Bolelo mluvit a nejbolestivější byly ty poslední věty. „Chytil mě za bradu, usmál se na své kumpány, pustil mě, lehce mě poplácal po tváři, poodešel, založil ruce na tváři a pověděl: ‚A holku si vemte.‘ nejdříve jsem jeho slova nepochopila, ale došlo mi to ve chvíli, kdy přeřezávali provaz, který mě upevňoval k židli. Smýkala jsem se, ale jeden mi uchopil ruce, druhý nohy a vlekli mě pryč…“

Zastavila jsem vyprávění, pootočila hlavu k Napoleonovi, zrak sklopený, ale odhodlala jsem se k tomu, abych se na něho podívala. Mlčel, rty pootevřené a chvěl se. Ale ne zimou, zděšením… Strachem, znechucením. 

----------------------------------

EDIT: Překlepy a chyby opraveny (snad)