Slyšela jsem zazvonění školního zvonku. Konečně skončilo vyučování a já měla radost. Mé tmavé vlasy radostně poskakovali. Sebrala jsem si svoje věci a zamířila ven. Ale když jsem si pohledem změřila počasí za dveřmi školy, má radost najednou ustoupila. Venku pršelo... A já neměla deštník. Se zklamaným výrazem jsem vstoupila do toho nepříjemného deště. Studené kapky mi bubnovali do tváře a já byla za chvíli celá mokrá. Klepala jsem se zimou a netrpělivě vyhlížela suchý a teplý domov.
Když jsem konečně dorazila domů, máma se zděsila.
"Sabrino, ty sis nevzala deštník?! Vždyť jsi čeká promoklá!"
"Já vím mami. Půjdu se převléct."
Převlékla jsem se do suchého.
"Půjdu si vysušit vlasy," informovala jsem mámu. Poté jsem kýchla.
"Ale ne, jsi nachlazená!" povzdechla si máma.
"Proč jsem si jen nevzala ten deštník?!" nadávala jsem v duchu.
Užuž jsem chtěla popadnout fén, ale z mokrých vlasů mi ukápla kapka deště na nos. A vtom jsem si to uvědomila. Zarazila jsem se a smázla prstem tu neposednou kapku. Déšť je voda. Voda!