"Sabrino, pozor!" zakřičela máma a chytla mě za paži. Uf, málem jsem spadla do vody!

Dlouhé rákosí lemovalo okraj rybníka, po kterém jsem jela s mámou na skútru. Na takovém menším, vodním skútru. Táta ho řídil a já s mámou jsme seděli vzadu na sedačce a pozorovaly jezero. Jezero, které jsem každý den viděla z okna. Ach jo, už mě zase přepadá strach.

''Mami, může mi voda něco udělat?" zeptala jsem se pro jistotu.
"Co tě to napadá? Jasně že ne!"

Radši už jsem se snažila na to nemyslet. Vždyť voda mi opravdu nemůže nic udělat, no ne? Pořád mě napadají blbosti. Přece z toho nebudu mít strach.
Chytla jsem se okraje skútru, upravila jsem si své černé vlasy a sledovala, jaké amatérské kousky táta dělá. Různé přemety, otáčky... Musela jsem se pevně držet, abych nespadla znova. Vlastně málem znovu nespadla.
Pohlédla jsem na rybky v jezeře. Proč mě voda pořád tolik obklopuje? To je schválně?