„Rayi, měli jsme jí to říct?"
„Myslíš říct Mie, že jsme její praví rodiče? To ne..."
Lee k němu přijela se svým invalidním vozíčkem blíže.
„Myslíš? Já pořád nevím. Co když je ta její maminka zlá?"
„Tak půjde dál."
Lee pořád nechápala, jak to může Ray zvládat tak lehce. Jen si povzdechla a vzpomínala na ní. Raye nejspíš udělal to samé, protože se jí zeptal:
„Pamatuješ, jak si tehdy na veterině hrála, že nechceš, abych se díval po jiné fence?"
„Ano, ano, a tys mě uklidňoval... Myslím, že tehdy nám konečně věnovala pozornost." pronesla Lee.
„To ano. Nebo si tvrdila, že je Mia jako tvoje sestra!" smál se.
Lee přikyvovala.
„Chtěla jsem jí to říct, ale... Myslím, že by mi neodpustila. Když jsem totiž porodila Miu a další dva štěňata, nedokázala bych se o ně starat, protože se narodili moc velcí. Málem jsem zemřela při porodu a tys souhlasil, že je necháme Dlouhým packám. Ty je vzaly téměř okamžitě, než jsem si to stihla rozmyslet."
Lee nad tou zlou vzpomínkou svěsila hlavu.
„Ale notak. Myslím, že je to dobře, přece víš, že je divoká. Můj otec byl hlídací pes, asi po něm něco zdědila. Každopádně, když jsme se přidali do její smečky, věděl jsem, že tam nepatříme. Namlouvali jsme si, že můžeme žít divoký život s naší dcerou, ale to je nemožné. My jsme Vodítkoví psi, Lee, stejně by s námi Mia nezůstala."
„Něco nám ale smečka stejně dala..." řekla Lee a pohlédla na svého liščího syna. Ten už chytal ve své veliké ohradě pozornost mnoha Dlouhých pacek, které za ním denně chodily a obdivovaly ho. Lee se nad tím výjevem usmála. Nemohla uvěřit tomu, že to všechno dopadlo tak dobře. Až na tuhle věc... Řekla si, když pohlédla na svůj vozík. Samozřejmě, že už podstoupila hodně operací, jinak to nešlo. Dobře ale nemuselo dopadnout pro Bílého hlídacího psa.
„Rayi, myslíš, že to s ,Miiným druhem' dopadlo dobře?"
„No, neměl jsem ho rád, protože jsem se bál, že nebude vhodným druhem pro Miu, ale myslím, že tak tvrdohlavý pes, jako je on, dosáhne svého cíle."
„V to taky doufám..." zamyslela se Lee, „Přemýšlím ale ještě nad jednou věcí. Když mě a Miu vykastrovali, nebylo to přirozené. Mia byla pořád taková aktivní a stále se vrtěla, proto mám pocit, že..."
„Že by se operace nepovedla? To bych jí strašně moc přál!" dokončil to za ní Ray.
„To já taky. Rayi, musíš ale uznat, že bez naší dcerky bychom nebyli druhové."
Ray souhlasně přikývl.
„Máš pravdu. Ale neboj, Lee, Pampeliška nebyla moje družka. Sotva jsme se znali. A dobře jsem udělal, protože to dopadlo, jak to dopadlo. Ale takový June tvým druhém byl. Nemám ti to za zlé a moc mě mrzí, že když jsme přišli, byl už u Zeměpsice..."
Lee smutně zakňučela. Myslela si, že June by se s nimi naučil žít, jenže než to stačila zjistit, zemřel na stáří.
„Nezasloužil si to. Ráda bych se s ním aspoň rozloučila."
„A já bych se s ním zase rád usmířil." připustil Ray. Najednou ho napadla další věc:
„Počkat Lee, vím, že jsme Miu nevychovávali, ale i tak - neměla by nás svým čichem poznat?"
Lee se zamyslela.
„Ne. Má špatný čich, poznala jsem to. Moje sestra měla podobný problém, takže mě hned napadlo, že by to mohlo být dědičné. Možná jí pobyt v divočině trochu zlepšil čich, ale myslím, že perfektní to nikdy nebude."
Ray souhlasně kýval hlavou.

Lee se večer zadívala daleko za hory, kde kdysi s Dlouhýma packama bydleli. Přestěhovali se ale tady, na krásné místo, kde je kolem také pár Vodítkových psů. Lee nechápala tu změnu.
Pak ale zahlédla v dálce bouřkový mrak. Matně rozeznávala, že Zeměpsice tam v dáli se malinko hýbe.
„Rayi, podívej!"
Její druh k ní přispěchal. Také Čumáček jim věnoval pozornost a co nejvíce se snažil jev zahlédnout.
„Maminko, myslíš, že jsme se přestěhovali právě kvůli tomuhle?"
Lee došla k jeho velikému výběhu a olízka mu přes velkou díru v plotu ucho.
„Mám pocit, že ano."
Ray se tvářil znepokojeně.
„Doufám, že to nepostihlo i Miu."
Lee rázně zavrtěla hlavou.
„Ne, ona z toho určitě unikne. Tomu věřím."
Raye to trochu uklidnilo a zašeptal směrem k lišákovi:
„Neboj, Čumáčku, tvá sestra bude v pořádku."
Čumáček mírně naklonil hlavu.
„Sestra? O tom jsem tolik nepřemýšlel. Ano, chovala se ke mně hezky jako... Starší sestra, ó máš pravdu! A tatínku, proč mi stále říkáš Čumáček, když už mi Dlouhé packy říkají jinak? Teď jsem Oheň. Ale správě bych se měl jmenovat Ohňolišák, ale tak mi nikdo neříká. Co jsem to pak za lišáka, když nemám liščí jméno?"
Přijela k němu Lee a také ho olízla.
„Zlatíčko, to vůbec nevadí. Nemusíš být jako ostatní lišky. Můžeš být, kým být chceš. Teď si jako pes. Jako tvoje sestra, víš? Když se kamrádila s Pampeliškou, byla tak trochu liška."
Oheň se zasmál.
„To máš vlastně pravdu."

***

Po dvou měsících, jedné tmavé noci, nemohla Lee usnout. Na spaní s vozíčkem už si zvykla dávno, dnes to bylo ovšem jinak.
„Rayi?" snažila se vzbudit svého druha. Ten okamžitě zareagoval.
„Ano, Lee, já také nemůžu usnout... Něco se děje."
„Ale co? Velké Zavrčení už snad skončilo, nebo ne?"
Ray přemýšlel.
„Jako by ke mně někdo ve spánku promlouval."
„Ano, přesně tak! Já nevím, jestli je to vůbec možné, ale cítím," odmlčela se, „že ke mně někdo ve spánku promlouvá. Rayi, přece si vzpomínáš na Miiny sny o Psím duchovi, určitě na tom něco bude!"
„To ano, ale... Přece se nemůžeš jen tak z ničeho nic spojit myšlenkami s dcerou!"
„A co když ano?"
Chvíli na sebe nehybně hleděli. Lee se podívala z okna Dlouhých pacek, aby zkontrolovala, jestli nebyli tak hlasití a nevzbudili Ohně. Poté jí její druh řekl:
„Lee, pojďme spát. Určitě to spolu ještě někdy probereme, ano?"
Lee znovu ulehla. Tentokrát to bylo ale úplně jiné.

„Mio? Mio, slyšíš mě?"
„Ach ano, Lee, slyším! Strašně jste mi všichni chyběli!"
„Poslyš, musím ti něco říct..."
„Lee, já vím, že si moje maminka a Ray je můj tatínek. Všechno jsem si to dala dohromady už dříve, ale už nebudu dál cestovat. Mám vlastní rodinu."
„Ach, mé štěňátko, to je úžasné!"
„Já vím, maminko... Ale už se musím vzbudit, uživit osm štěňat nejde jen tak... Chtěla bych ti toho ještě tolik říct."
„To já taky. Ale nejde to. Naše cesty už se rozdělily. Takhle jsem se cítila, když jsem zjistila, že mé dva štěňata, která mi Dlouhé packy vzaly, zemřela."
„To je mi líto maminko. Vyříď všem, že je mám moc ráda. Neskutečně si toho všeho vážím."
„I tebe si všichni váží, Mio."

„Děkuji. Za všechno."

KONEC