„Už je to dlouho..." říkala pořád Bella. Seděla s Miou na vyvýšeném místě. Ostatní jim nechali soukromí. Vlastně je to dobře - Alfík je konečně na noční výpravě se svými kamarády a Mia je ráda, že si to užívá.
„To teda je." oplatila jí to Mia.
„Ach, mám toho tolik na srdci a zároveň tolik věcí, na co se ptát. Třeba... Kolikátá si odešla od maminky?" zajímala se Bella. Mia jen mírně sklonila hlavu. Ano, pamatovala si, že Pískle odcházela jako jedna z prvních. Úplně první odešel Ňaf, který měl už tehdy jméno Štístko.
„Jako poslední." odpověděla Mia. „Vážně? Já myslela, že poslední půjde Ufňukánek." usmála se Bella.
„Ne, krátce po tvém odchodu odešel Snip, ze kterého se stal vzorný pes. Měl kratší srst a byl hodně podobný mamince. Po něm dlouho nikdo neodešel. Až jednou znovu přišli Dlouhé packy a vzali si Křiklouna a Ufňukánka naráz. Nevím, jestli žijí spolu nebo ne. Každopádně, mě si nevzali. Zůstala jsem s maminkou. Měla jsem jí moc ráda. Sice jsem jí byla podobná, ale svým chováním jsem byla někdo jiný. Takový strašpytel."
Bella pozorně naslouchala a řekla: „Pamatuju si tě malou a něžnou, ale teď je z tebe někdo úplně jiný." zasmála se Bella a Mia pokračovala: „No, ikdyž jsem měla maminku ráda, tak jsem se jednoho dne zatoulala. A... Ztratila jsem se. Chytili mě zlé Dlouhé packy a strčili mě do Domu pastí. Byla jsem malá a vystrašená. Ani jsem se nestihla rozloučit s maminkou, jako to udělali ostatní. V Domě pastí jsem nechtěla s nikým mluvit. Vedle mě byla klec, kde byl pes, který říkal, že se odsud dostane. Jmenoval se Fretka. Dostal se odtamtud, ale už jsem ho nikdy neviděla."
„A jak ses tedy dostala ke svým Dlouhým packám?"
„Hned tam nějaké přišli a bez váhání si mě vzaly. Byla jsem v Domu pastí dvě cesty Slunečního psa a zdálo se mi to jako věčnost. Dlouhé packy byly hodné, ze začátku jsem s nima však jít nechtěla. Chtěla jsem se vrátit k mamince. Je ve mě něco, co chci zjistit. Mám v sobě Psího ducha. Pokud maminka taková nebyla, kdo byl náš tatínek?"
Bella přemýšlela.
„Nic jako psí duch neexistuje. Hloupost. Pokud jde o tatínka, maminka nám o něm často vyprávěla, byl silný a statečný, neřekla nám však, jak zemřel, kdy zemřel, proč zemřel nebo jestli vůbec zemřel." řekla Bella. Mia posmutněle svěsila hlavu. Zmohla se jen na tiché zakňučení. Chtěla by za maminkou, aby se mohla rozloučit tak, jako ostatní. Chtěla by se zeptat, kdo byl tatínek zač a proč zemřel. Bella se cítila provinile, když rozesmutněla Miu a tak se snažila změnit téma na něco veselejšího:
„A jak si přišla je svému jménu? Mě ho daly Dlouhé packy, když zjistily, jak jsem krásná." řekla pyšně Bella. Olízla Miu a ta jí odpověděla:
„Já jsem si ho vybrala sama."
Bella na ni nevěřícně zírala.
„Cože? To přece dělají divocí psi. To ti nevadí, že na tebe volají jinak?"
Mia zapřemýšlela. Nikdy jí moc nezajímalo, jak na ní Dlouhé packy volají. Zdálo se jí to pokaždé jiné. „Nevadí mi to."
Mia o tom moc nechtěla mluvit. Nebyla to věc, kterou by brala obzvlášť vážně. Bella už neměla další otázky. Místo toho se postavila. „Měsíční psice už je téměř v půli své cesty. Měli bychom jít."
Když přišli k ostatním, už na ně čekali. Mia by se s nimi ráda víc seznámila, ale už bylo pozdě. „Jdeme?" zeptal se Alfík. Mia jen mlčky souhlasila. Než však odešli, prohlásila:
„Ráda jsem vás poznala, smečko. Nevím, jestli se tu moje Dlouhé packy ještě vrátí. Mám vás ráda." usmála se Mia. Ještě naposledy se ohlédla a pak se vydala s Alfíkem pryč.
„Tak co?" ptal se Alfík.
„Jsou skvělí. Dobrá smečka."
„Smečka? Tak bych to nenazval. To by museli být divocí."
Mia jen pokrčila rameny a olízla Alfíkovi ucho. Nikdy předtím to tak často nedělala, teď však poznala víc psů a začala chápat, proč je to tak oblíbené. Alfík se jen usmál a pokračoval v cestě. Když však dorazili k domu Dlouhých pacek, Alfík se zarazil.
„Co se děje?" Mia doufala, ať to není vážné.
„Nic. Jen jsem konečně šťastný. Takhle jsem si to představoval." řekl Alfík hrdě.
Mia se jen usmála a řekla:
„To ano. Ale musíme dávat velký pozor, ať na to Dlouhé packy nepřijdou."