„Dávej pozor, kam sakra šlapeš." rozčilovala se Mia na Alfíka, když podlézali plot. Alfík moc dobře věděl, odkud utéct ze svého domu, jen nebyl zvyklý na to, že jde někdo s ním. Jeho stará Dlouhá packa si nejspíš nevšimla toho, že všechny východy nejsou zavřené.
„Jo, promiň, ale neboj, ostatní to taky nemají lehké." řekl Alfík klidně. Miu překvapilo, že je tak klidný. Zrovna o něm by jsi myslela, že takové noční dobrodružství bude pro něj něco vzrušujícího.
Když už se dostali dál od plotu a byli na stezce, Alfík zavětřil. Mia se o to pokusila také, ale žádný pach nepoznávala. Upřímně, její čich nebyl zrovna bystrý. Nepotřebovala ho. Zatím.
Alfík se vydal rovně ulicí. Mia ho následovala. Časem si uvědomovala, co to vlastně dělá. Jsem na útěku. No, vlastně spíš na takové menší výpravě. Avšak jsem pryč od svých Dlouhých pacek a... Jsem v pohodě. Mia si užívala téhle výpravy jak jen mohla. Jako kdyby byla toulavý pes. Všechna zlost z ní spadla. Už dlouho se necítila takhle šťastná.
„Alfíku, nejdeme tu už nějak dlouho?" znejistěla Mia. Alfík na ni podíval a znervózněl.
„No, víš, oni mi vždycky říkali, že se v noci tajně schází. Ne, že by byli nějak toulaví, to ne. Mají své Dlouhé packy moc rádi. Ale chtějí být také víc spolu. Jen to místo, no, nevím kde je."
„Počkej, oni ti to jen říkali? Ty jsi s nima ještě nebyl? To snad ne! Víš vůbec, do jakého nebezpečí jsi nás zatáhl? Jsme tu a bloudíme daleko od našich Dlouhých pacek!" štěkala Mia. Sotva to dořekla, Alfík něco zaznamenal. Bez jediného výčitku svědomí za to, že nevěděl, kam jdou se rozběhl dál. Mia nestihla nic říct a tak se vydala za ním. Alfík běžel tak rychle, jak ho Mia ještě neviděla. Když už se konečně zastavil, celý se rozzářil. Byli tady. Všichni ti psi o kterých mluvil byli tu.
„Alfíku!" přivítali ho. Mia si je konečně líp prohlédla. Alfík byl podobně velký jako Daisy a Sluníčko. „Alfíku, tak ty jsi konečně přišel!" radovala se nejmenší fena Sluníčko. Daisy přikyvovala. Obě si všimly Miy. Dál za nimi stál bojový pes Bruno, černá fena Marta a černobílý Miky. Než se stihl kdokoliv na Miu zeptat, ozvala se zlatá fena.
„Alfíku, kdo to je?" zeptala se nejistě připravená na cokoliv. Přistoupila blíž a Mia si ji mohla konečně líp prohlédnout. Že by to přece jen bylo stejné plemeno jako já? Má stejně zlatou srst jako já. Dokonce... Je mi nějak povědomá...
„To je Mia. Je to moje kamarádka a naše Dlouhé packy se znají." řekl Alfík pyšně. Mia doufala, že to bude jako odpověď stačit.
„Ahoj Mio, já jsem Bella a to jsou Miky, Marta, Bruno, Daisy a Sluníčko." řekla.
Mia je samozřejmě znala z Alfíkova vyprávění, ale nechtěla Bellu přerušovat.
„A co tu děláš?" ptal se Miky.
„No, Alfík mi o vás říkal, zvlášť o Belle." odpověděla nejistě Mia a podívala se na Bellu. Ta si již určitě všimla jejich podobnosti. Mia k ní přistoupila sebevědomě blíž. Očichala jí. Ano, je mi podobná, protože...
„Ňufinko, jsi to ty?"
„Ano, jsem, Pískle!"