Ukrutná bouře zuřila dál a Zeměpsice dále páchala škody. Celý svět se otočil naruby a každý myslel jen na sebezáchranu. Všechno se to seběhlo tak neskutečně rychle, jako by to to bylo včera, co si Miu vzaly Dlouhé packy v sobě. Teď je to ale všechno jinak. Miino nehybné tělo leželo mezi troskami na pokraji trhliny, která se nebezpečně zvětšovala. Najednou ale pohnula svým polovičním ocasem. Stále ještě dýchala, ale už nic nevnímala. To, že ale necítí fyzickou bolest ale byla lež, protože cítila, jak ji něčí tesáky tahají za zátylek. Nejspíš to byla nějaká šelma, co Miu potřebovaly jako potravu a Mia se s tím směřovala. Stejně je na pokraji smrti. Je jí jedno, co jí zabije. Šelma jí tahala z trosek, pryč od trhliny. Položilo jí to na zem zády, což způsobilo další bolest. Mia si přála, ať už to ukončí. Najednou pocítila, že se tvorův čumák ocitl u její tlamy. Poté ucítila olítnutí na jejím čenichu. Že zvědavosti pootevřela oči.

A to bylo to nejlepší, co se jí v životě stalo.

Před ní stal Bílý hlídací pes, odhodlaný jí zachránit za jakoukoliv cenu. Jeho tělo teď bylo dvakrát tolik silnější a zuřivost na všechno okolo desetinásobná. Měl zlost na Zeměpsici, protože způsobila tohle.
„Já vím, že si vzhůru, Šeltie.” usmál se a objal ji kolem krku. Mia vyskočila na všechny čtyři, jako by se nic z toho všeho nestalo.
„Miluju tě! Nadevše! Už nikdy tě neopustím, slibuju!” kňučela Mia, když mu oplácela laskání.
„Taky tě moc miluju, Mio. Hned poté, co mě Dlouhé packy vyléčily jsem utekl. Za tebou.”
Ještě víc se k ní přitiskl. Z Miiných očí tekly slzy a kapaly až úplně na zem. Také Bílý hlídací pes se neudržel a uronil slzu z jeho zdravého oka.
„Půjdeme Mio. Musíme co nejrychleji odtud. I když nás osud zavede kamkoliv, to místo bude nádherné, pokud tam budeš se mnou.”
Mia začala více kňučet, přičemž kulhala po boku svého druha.
„Já ti něco musím říct, Miláčku...”
„Ano? Poslouchám.”
Olízl jí ucho a zabočil.
„Od té noci, co jsme spolu byli naposledy, mi je nějak nevolno. A už jsem zjistila proč. Dlouhé packy nějak pokazily mou kastraci. A... No, víš, co to znamená...”
Miin druh se rozzářil.
„My budeme mít štěňátka?! To je úžasné, lásko! Ale teď na sebe musíš dávat hlavně pozor, nevíme, jak dlouho se bude Zeměpsice zlobit...”
„Neboj, já... Já to zvládnu. Víš, mluvil ke mně můj... No, Psí duch, co je zároveň mým nevlastním otcem. A ten mě jaksi ochraňoval a ukazoval mi pravdu. Od souboje s mou... Nevlastní matkou ho ale neslýchám. Myslím, že teď je ten čas, abych já držela ochrannou ruku nad našimi šťěňátky.”
Bílý hlídací pes ji opět soucitně olízl.
„Ať se stane cokoliv, budu ochraňovat tebe i naše potomky, má lásko. Už se ti nikdy nic zlého nestane, slibuji.”
Znovu ji objal.

Nevěděli, kam přesně jít. Všude bylo zamračeno. Ale na jednom kousku oblohy stále svítil Sluneční pes. A Mia s Bílým hlídacím psem se tam rozhodli jít. Neví, co je tam čeká, ale ať už je to cokoliv...

Navždy zůstanou spolu.