Mie se zatočil celý svět. Za tu dobu jejího trápení s Dlouhýma packama jí za to konečně něco stálo. Za ten čas si prošla láskou, štěstím, ale i smutkem a zlostí. Celý její život, který žila v poklidu a míru za krátkou dobu nabral jiné rozměry, ve kterých byla nucena jak přežít se smečkou, tak přežít sama.
A to všechno dělala jen pro jednu jedinou věc: ve víru, že pozná svůj pravý původ a to díky jedné feně: její mamince. A ta teď stála tady před ní a ona nemohla uvěřit, že to skutečně dokázala.
„Maminko? Jsi to opravdu ty?!” rozdýchávala se Mia. Sice zase začalo hřmít a více pršet, ale to už jí bylo lhostejné.
„Ach, Ňufinko... Ano, jsem to já.”
Obě se k sobě rozběhli, nehledě na to, že byly metr od sebe. Mia tomu nemohla uvěřit. Ve chvíli, kdy se střetla s maminkou, vrtěla ocasem, jako nikdy v životě. Její maminka jí olízala tak, jako to dělala, když byla ještě stěně. Všechno to bylo jako v pohádce. Po dvou letech se Mia konečně s maminkou setkala a byl to neskutečný pocit štěstí.
„Maminko, tolik si mi chyběla. Mám na tebe tolik otázek...”
„Já vím, já vím.”
Miu její odpověď zarazila. Jako kdyby maminka věděla, že přijde.
A pak je viděla.
Opodál její maminky stáli tři zlatí psi. Tři duše, které taky hledali svůj původ.
Byli to její bratři.
„Snipe! Ufňukánku! Křikloune!”
Běžela se s nimi přivítat. Tohle byl nejšťastnější den jejího života.
„Ňufinko!” oplatili ji bratři pozdrav.
Všichni se spolu přivítali, objali se, olízali se. Maminka se na ně šťastně dívala. Mia sice z těch čtyř přišla jako poslední, ale přišla. Všichni se šťastně vítali. K mamince přišel Fenris.
„Já ti říkal, že tě najdou, Scarlet.”
Scarlet se pousmála, ale pak zvážněla, když Snip pronesl:
„Ale Ňaf a Pískle tu nejsou.”
Mia se cítila provinile. Co když je to má chyba, že tu Bella není?
Chopila se toho ale její maminka Scarlet:
„Vybrali si vlastní cestu. Myslí si, že si vystačí nějak sami, ale stejně se nakonec najdou, protože rodina je to nejdůležitější.”
Všichni souhlasně kývali a Mie se ulevilo. Přišla a přitulila se k mamince, ale pak také k Fenrisovi.
„Děkuji ti, že si mě za ní přivedl.”
To Fenrisovi hodně polichotilo a opětoval obejtí mlaďoučké feny. Scarlet se usmála a také se přitulila k Fenrisovi. Mie poskočilo srdce. Pochopila, že je to maminčin druh. Vůbec nevěděla, co říct.
„Ne, Ňufinko, není to váš tatínek. Doufám, že se nezlobíš, ale vždyť víš, že váš tatínek je u Zeměpsice. Mimoto...” odmlčela se, „Už čekáme s Fenrisem štěňátka.”
Sourozenci vyvalili oči. Někteří nadšením, někteří překvapením, někteří nechápavostí. Nejvíc ale byla vyděšená Mia.
„A co vy, má štěňátka? Také už máte druhy? Případně potomky?”
Mia smutně svěsila hlavu. Sama neví, co se s jejím druhem stalo a štěňata už nemůže mít vůbec. Její maminka jakoby by vycítila, na co myslí a pobídla jí ať něco řekne. Ať povypráví svůj životní příběh. A tak se Ňufinka nadechla a spustila:

„Já jsem Mia...”