„MIO..."
„Kdo je to?"
„To jsem já..."
„Kdo že?"
„Psí duch."
„Cože? Jaký psí duch? Nikdo takový skutečně neexistuje. Je to jen... Je to jen pocit uvnitř nás."
„Jsi o tom přesvědčena?"

„Mio vstávej! Kňučela jsi že spaní! Není ti nic?"
Mia vystřelila na všechny čtyři jako Blesk a připravovala se na útok. Když však zahlédla Alfíka, vše si uvědomovala.
Včera v noci se nemohli dostat zpátky a tak zůstali venku. Spali vedle sebe, aby jim nebyla zima a čekali na okamžik, kdy budou moct jít do domu Dlouhých pacek. Ten však nenastal. Stále tady leželi a čekali.
Mia venku nikdy nespala. To proto se mi zdál ten sen?
„Mio, notak!" hučel do ní stále Alfík. Mia se probrala.
„Alfíku! Tak ráda tě vidím. Zdál se mi totiž sen... Sny se mi nikdy nezdávaly!"
„To nic. Teď se musíme soustředit na Dlouhé packy."
Mia kývla hlavou a vydala se za Alfíkem, který začal obcházet dům. Právě se otevřely dveře. Vyšla z něj Miina mužská Dlouhá packa. Mia se s ní už chtěla jít přivítat, ale Dlouhá packa nevypadala vlídně. Začala po Mie křičet a nadávat, div ji neuhodila. Alfík svěsil hlavu a zakňučel. Nechtěl, aby mu bylo vynadáno stejně. Co jsem udělala? Jen se na jednu noc trochu vzdálím a hned po mě křičí? To si přece nemůžu nechat líbit! Za chvíli už přišli všechny Dlouhé packy. Miina ženská Dlouhá packa chtěla Miu přivítat, jakoby byla šťastná, že se vrátila. Ta mužská jí ale dávala najevo, ať to nechá být. Za nimi stála Alfíkova stará Dlouhá packa. Ta na to ovšem nic neřekla. Vůbec jí to nevadilo. Mia Alfíkovi záviděla. Proč on může a já ne? Co Dlouhým packám tolik vadí?
Dlouhé packy Miu vzali na vodítko. Alfíka si Dlouhá packa jen vzala zpátky dovnitř, jakoby se nic nedělo. Dlouhé packy už odcházely s Miou. Neměla čas se rozloučit s Alfíkem, i přesto na něj zaštěkala:
„Ať se ti daří! Vzkaž všem, že je pozdravuju a řekni Belle že jednou se vrátím!"
Alfík to slyšel, ale moc nechápal tu poslední část. Ani Mia ne. Jen ví, že se vrátí. Ona se prostě musí vrátit. Ještě jednou smutně pohlédla na Alfíka a pak už jí Dlouhé packy táhly směrem k hlučné kleci. Mie bylo jedno, že jí nasadili opět náhubek. Vzali jí totiž její jediného kamaráda. A taky ostatní psy včetně její sestry.
Mia vnímala každý kousek trasy. Chtěla přesně vědět, kudy se vrátí. Musí si ještě něco zjistit. Kdo byl ten psí duch ve snu? Není to ten můj? Jakto že mám psího ducha, když jsem Vodítkový pes? Vodítkový pes... Stalo se tohle i ostatním sourozencům? A jak na tom byla moje maminka? A kdo byl můj tatínek?...
Hlučná klec kamsi odbočila. To je divné. To není náš domov! Mia byla vystrašená. Její Dlouhé packy vystoupily a vzali jí s sebou. Dívaly se na sebe, jakoby to plánovaly dřív. To se Mie vůbec nelíbilo. Každým krokem byla nervóznější.
Vešli do jakési místnosti, kde bylo cítit spousta pachů. Sice Mia neměla tak dobrý čich, ale poznala, že je tady spousta zvířat. Ani v té místnosti nebyla sama. Naproti ní seděli dva jiní psi. Jeden byl celý černý - labrador, druhý byl menší a hnědý - jezevčík. Labrador se na Miu pořád díval. Jezevčík chvíli na Miu vrčel, ale po chvíli to vzdal a věnoval se svému klidnému kamarádovi. Labrador vůbec nevypadal nervózně. Mia slyšela, jak mu jezevčík říká:
„Jakto, že se díváš po jiné fence, Rayi?"
„Lee, to nic! Nebuď tolik žárlivá, jsi jen nervózní, protože jdeš k veterináři poprvé."
Veterinář? Mia nechápala, proč je tady. Nebylo to dlouho, co tu byla naposledy, proč tu jde znova? Už si také dokázala přiřadit ty dva psy - jsou to druh a družka. Mia nevěděla, co si o Lee má myslet. Neměla tušení, jak se družka chová a doufala, že nezažije něco podobného. Ray se na ní díval jen proto, že byla nejnápadnější ze všech.
Najednou jí Dlouhé packy vzaly a někam jí vedly. Bylo to tam cítit chemikáliemi a pachy zvířat. Položili Miu na jakýsi stůl. Dlouhé packy vypadaly nervózně. Mia ucítila bolestivé píchnutí a než stačila zakňučet, usnula.