„Jednoho dne to bude všechno jiné. Nebudeme si žít v poklidu a míru, jako tomu bylo dosud. Zeměpsice si nenechá líbit vše, co jí Dlouhé packy působí. Rozzlobí se na všechny a přetrhne zemi na dvě půlky; v jedné bude cesta k naději a na přežití, v druhé nás naivita pošle na jistou smrt. A je na každém psovi, co si vybere. Pokud mě neuposlechneš, Scarlet, opustím tě i když čekáš naše štěňata. Okamžitě si to rozmysli, já už déle čekat nebudu.”

Slyším vzpomínku. Psí duchu? Ty... Ty nemluvíš ke mně, Mie. Ty mluvíš s maminkou!

„Ne, jsi šílený! Čekáme pět krásných štěňat a ty mě chceš opustit?!”

Maminčin hlas! To je i maminčina vzpomínka! Co to znamená ,pět štěňat'?

„Pět? Scarlet, Dlouhé packy ti zanedlouho přivedou další stěně. Bude hnědé s bílou pusou a nebude zapadat mezi ostatní. Dlouhé packy ho pojmenují Ňufinka a ty mu tak budeš říkat. Ono ale nebude jako ostatní. Spojím se s ní ve snech, ikdyž nejsem její pravý otec a dovedu ji do chvíle, kdy se Zeměpsice rozpůlí, aby ti to všechno mohla vyčítat!”

„Vypadni!!! Vypadni a už se nikdy nevracej, Lesopse! Nikdy nebudeš dobrým otcem!!!”

„Stejně tvá štěňata párkrát navštívím, Scarlet. Vždyť to víš...”

„Nikdy!”

...

Ona ho zabila. Smutek. Neštěstí. Zlost.
To všechno vedlo Scarlet k tomuto činu. Její druh Lesopes se nebránil. Jako by chtěl, aby se to stalo, protože věděl, co bude následovat.

„Mio, Mio. Štěňátko moje!” probudila ji maminka, když omdlela. Celá zem se třásla, ale Mie to teď bylo jedno. Zhluboka zavrčela, věděla, že její pravý rasový původ je silný.

„J-já... Nejsem žádné tvoje štěňátko...”