„Ach, Mio...”
„Ano?”
„Nebuď tolik naivní...”
„Cože?”
„Správně. Už naivní nejsi.”
„Co to znamená?”
„Že jsi na správné cestě. Nevzdávej se svého cíle a možná poznáš...”
„...Kdo doopravdy jsi. Já vím.”
„Ach, výborně, Mio...”

„Mio! Zaspala si večeři. My už musíme jít.”
Mia prudce trhla hlavou a pohlédla na Lee. Ray a Čumáček už byli připraveni.
„Nechal jsem ti ve skrýši jídlo.” dodal Ray. Mia děkovně kývla. Zadívala se na oblohu. Byla zamračená a začínalo pršet. Musí si pospíšit.
„Hodně štěstí. Děkuji za všechno.” řekla potichu Mia. Loučení nesnášela. Už takových situací zažila hodně a čeká ji další.
„Nemáš zač. Opatruj se, Fenko.”
Mia se nad tím oslovením pousmála. Poté se napřímila a zavyla na rozloučenou. Ray podepřel Lee a pomalým tempem vyrazili. Ještě držel v tlamě nějaké jídlo společně s Čumáčkem.
Za chvíli už Mia rozeznávala jen matné obrysy. Byla na daleko vyvýšenějším místě a oni se vydali vlastní cestou. Ještě jednou srdcervoucně zavyla a pak se vrátila k jejich bývalému dočasnému táboru. Vzala si do tlamy jídlo a vydala se dál.

Sluneční pes nebyl mezi bouřkovými mraky vůbec vidět. Mie se zdálo, že takovou bouři ještě nezažila. Copak se na mě nebeští psi zlobí? Přemítala si myšlenky. Hloupost.
Cestovala už půl dne, měla hlad. Jídlo od Raye už dávno snědla kvůli nervozitě. Kručelo ji v břiše, ale co měla dělat? Jediné živé bytosti, co momentálně viděla, byli žížaly a hlemýždi.
Za celou cestu se ani jednou neohlédla. Bála se, že ji někdo sleduje a tak prostě jen utíkala dál. Teď toho však litovala. Mohla si více všímat nějaké potravy. Jediné, na co se teď zmohla bylo napít se z nejbližší louže. Jedno však musela uznat: voda chutnala skvěle. Na tom má podíl také fakt, že celou dobu nepila a byla vyčerpaná. Na chvíli si lehla a namočila své zablácené tlapky do louže, že které se právě napila. Byla pod větvemi mohutného stromu, takže už na ni dopadalo jen pár kapek. I přesto se třásla zimou. Vzpomněla si na pohodlí u svých Dlouhých pacek, kdy se vyvalovala, kde se jí zachtělo a o nic se nemusela starat. A teď je tady, zmoklá, vyčerpaná a zraněná že všech bitev, které za tu dobu svedla. Její maminka je ještě bůhví jak daleko a ona tady stále leží.
Když už chtěla vstát a pokračovat ve své cestě, zahlédla v odrazu vody jakýsi pohyb. Stín byl však dost velký na to, aby to byla nějaká kořist, kterou by mohla Mia ulovit. Radši znehybněla a doufala, že ta bytost zmizí. Když se však podívala do odrazu pořádně, viděla siluetu psa.
„Scarlet?!”
Ale ne, všiml si mě.
„Scarlet, jsi to opravdu ty?”
Neznámý pes se za ní rozběhl. Mia se lekla a tak začala utíkat také. Navíc na ni volal jinak, než se skutečně jmenovala. To ji děsilo ještě více. Když ale udělala pár dlouhých skoků, došlo jí, že už vlastně dál nemůže. Byla úplně na pokraji sil, jak fyzicky, tak psychicky. Otočila se k psovi, který ji pronásledoval tváří v tvář. Naježila se tak, jako to dělají Ostří drápci a výhružně zavrčela. Soumrak jí dodával na strašidelnosti a na psa to zabralo.
„Scar-”
„Už ani krok!” zavyla.
„Ty... Ty nejsi Scarlet. Ty jsi její dcera.”