„Co tu chceš?!” zavrčel Bílý hlídací pes na novou příchozí.
„Já...” Lee se těžce mluvilo.
„Chtěla bych se přidat k vám. Myslím do smečky.”
Tohle Mia nečekala. Co se stalo?
„Tak ty chceš do smečky?” zamyslel se Alfa.
„Mm.” přikývla nervózně.
„Dobrá, beru tě. A protože jsi pravděpodobně neschopná lovkyně, budeš hlídkařka. Pampeliška už se nebude podílet na hlídání a bude pravá lovkyně.”
Pampeliška se tiše zaradovala. Hlídka jí nebavila. Mia prožívala ale opak radosti a snažila se vyhýbat pohledům k Rayovi. To se jí ale nepovedlo a v jeho očích viděla... Zlost. Byl hodně naštvaný.
„A ještě něco. Tady kvůli Betě cestujeme, takže se nezdržujeme na jednom místě.”
A Lee už byla přijata. Bílého hlídacího psa vůbec nezajímalo, proč odešla od Dlouhých pacek nebo proč není se svým druhem. Bylo mu to úplně jedno. Zato Mie nebylo. Musela za každou cenu zjistit, co se stalo.

Ušli kus cesty a téměř nikdo nepromluvil. To Bílému hlídacímu psovi vyhovovalo. Bude se chystat lov. Pampeliška už mu přišla sdělit, že něco cítí.
„To, že je někde kořist mi má snad sdělovat hlídka, ne?”
Všichni se otočili na Lee. Cítila se poníženě, ale přesto se zmohla na pár omluvných slov.
„Pampeliška půjde na lov. Půjdu s ní i já, Beta zůstane. Omega na nás bude dohlížet a bude nosit všechnu kořist.”
Raye muselo neskutečně štvát to, že on je Omegou a nově příchozí Lee je nad ním. Ale Alfa má jiná pravidla: o postavení se nebojuje, postavení vymýšlí on.
Byla to náhoda, že Mia zůstala sama s Lee? Každopádně toho chtěla využít a hned přišla za ní.
„Ahoj, Fenko.” pozdravila jí bezvýrazně Lee. Mia na to oslovení úplně zapomněla. Takže všechny její jména jsou Mia, Šeltie, Beta a Fenka? Ať už jí Lee říká jakkoliv, Mia si nemohla odpustit šťastný výraz.
„Ahoj Lee. Ani nevíš, jak ráda tě vidím.”
Lee jen zakoulela očima.
„No ano, já tě vidím také ráda.”
Ikdyž to chtěla říct ledabyle, Mia poznala, že i Lee se stýskalo.
„Proč ses rozhodla připojit se k nám do smečky?” šla Mia rovnou na věc.
Lee si povzdechla. Nemá důvod něco tajit. Přece všichni nemůžou být jako Bílý hlídací pes.
„Víš, už tehdy, když jsme byli spolu na veterině mě napadlo, že bych nechtěla zase zpět k Dlouhým packám. Neměla jsem ale takovou odvahu jako ty, abych rozbila okno.” zasmála se.
„Nicméně, po mém návratu domů, jsme si s Rayem nerozuměli. Všechno jsem to sváděla na něj, ale ve skutečnosti... Mohli za to Dlouhé packy. Když jsem ho tehdy vyhodila, myslela jsem, že už to bude dobrý. Ale nebylo. Všechno jsem si vyčítala. A když přišel June... Pomohl mi na něj zapomenout. June je jezevčík stejně jako já, tak jsem si myslela, že si budeme rozumět a že nebude tolik vysoký...”
Tentokrát se zasmála Mia. Pak si vzpomněla na to, jak Alfíkovi říkala, ať si najde fenu stejného vzrůstu. Proč nemůžou být psi stejně vysocí? Podívala se dozadu na obrys Pampelišky. Lišky nic takového řešit nemusí.
„Ale spletla jsem se. Tehdy, když jsem vás poslala k čertu jsem měla touhu odejít. Ale bála jsem se. Moc na tobě obdivuju, že si tak statečná... A pak, když jsem si uvědomila, že už takhle žít nechci, jsem se rozloučila s Junem. Rozešli jsme se v dobrém, když nechtěl jít se mnou, ale podvědomě jsem toužila, aby se mnou nešel, protože...
„Protože miluješ Raye.” dokončila za ní Mia větu.
„Ano.”
Mia všechny ty informace pomalu vstřebávala. Potom se jí snažila upřímně odpovědět.
„Víš, Lee, nevím, jestli to vyjde. Zlomila jsi mu srdce. Ani nevíš, jak byl zničený po tom všem, co jsi mu udělala. Už prostě nechce zažít další bolesti. Já vím, že láska je složitá, ale... Nejde to tak jednoduše. Promiň.”
Lee sklopila hlavu a kývala. Měla co dělat, aby zadržela slzy. Mie to bylo strašně líto. Tak takhle se cítil i Alfík? Do pláče už bylo i jí. Přitiskla se k Lee a chvíli tak zůstala. Olízla jí její dlouhé chlupaté uši a ještě jednou na ni povzbudivě pohlédla.
„To bude dobrý...”