Mia už rozeznávala jejich pelechy. V houští spal Ray s pokousaným obličejem. Úplně na druhé straně tábořiště spal Bílý hlídací pes, který měl na kožichu svou zaschlou krev. Zase se hádali, povzdechla si Mia. Uprostřed útočiště spala dobře skrytá Pampeliška. Kdyby Mia nevěděla, že cestuje s nima, vůbec by si jí nevšimla. Asi ty dva zas od sebe oddělila. Zajímalo by mě, o čem se hádali tentokrát.
Mia už se chtěla uložit ke spánku vedle Pampelišky, když náhle uslyšela chabý zvuk. Mia se za ním okamžitě vydala.
„Kdo je to?” řekla přísným hlasem.
„To jsem já.”
Byl to skutečně on. Alfík.
Normálně by byla Mia šťastná, že ho vidí. Teď však pociťovala zlost.
„Co tu chceš?” odsekla.
„Mio, promiň. Moc se omlouvám, že jsem nijak nezasáhl. Ale musím ti něco říct...”
Mia byla naštvaná, ale přesto měla soucit. Ihned po jeho omluvě povolila na své hrubosti.
„Tak do toho.”
„Mio, po tom všem, co jsme spolu prožili bych tě jen tak neopustil. A to toho důvodu... Že jsem se do tebe zamiloval. Ano, je to tak. Miluji tě. Chci, aby ses stala mou družkou.”
Mia ani nedýchala. Po tom všem čekala, že se z nich stanou dobří přátelé, ale že by to Alfík cítil tak moc? To proto nic neřekl na můj odchod, styděl se. Potom se ale vrátila zpět do reality a přemýšlela, co říct. S mírným úsměvem na tváři se opět nadechla, aby mohla říct vše, co má na srdci.
„Ach Alfíku... Taky tě mám ráda. Sice ne tak, jak ty mě, ale mám. Já nehledám druha, teď mám jiné poslání a jsem zavázaná své smečce. A navíc; nemůžu mít štěňata. Najdi si fenku podobně velkou, co by s tebou chtěla mít štěňátka. Třeba taková Sluníčko...”
„Sluníčko mám rád, byla by dobrou družkou... Ale radši mám tebe. Mně nevadí, že nemůžeme mít štěňata. Hlavně, že budu s tebou.”
Oba se na sebe dívali. Mie bylo moc líto toho, co mu říká.
„Alfíku,... Promiň. To nejde.”
Už k tomu neměla co dodat. Alfík smutně svěsil uši.
„A slíbíš mi něco?”
„No samozřejmě.” Mia už se tak cítila dost provinile, natož, aby mu ještě něco nesplnila.
„Že to nikomu nikdy neřekneš. Ať se to do mé smrti nikdo nedozví.”
Miu trochu překvapilo, jak moc to bere vážně. I přesto však kývla hlavou.
„Ano, slibuji.”
Naposledy se objali a olízli na rozloučenou.
„Sbohem, Mio.”
„Sbohem, Alfíku.”
Ještě stihla zahlédnout jeho zaslzené oči. Mia předtím nad jeho ztrátou nějak moc nesmutnila. Teď, když se dozvěděla pravdu, si připadala úplně na dně. To všechno s Vodítkovými psy jí bylo strašně líto. Teď už to však nejde vrátit zpět. Musí se naučit žít s tím, co má. Mám přece smečku! Sice si to připomínala pořád dokola až ke zbláznění, ale i tak to byl stále dobrý motiv.
Vrátila se do malého tábora. Byla jí zima a tak se co nejdřív uvelebila vedle Pampelišky. Narozdíl od Bílého hlídacího psa a Raye měla krásnou hustou srst, která krásně hřála.
Mia přivřela oči a přemítala si všechny události. Zítra to ostatním řekne: že se vydává hledat maminku. Doufám, že mě také neodsoudí. Naposledy se ohlédla po všech spících a usnula.