Mia se ohromeně zastavila. Ostatní jen nechápavě nakláněli hlavy, sice psa viděli, ale nechápali, o co jde.
Mia se rozběhla.
„Alfíku, jsem tady! Vrátila jsem se!”
Alfíku tomu nemohl uvěřit.
„Ty... Ty ses vrátila....”
Mia mu olízla čumák a to jí Alfík oplatil. Oba byli ze shledání neuvěřitelně nadšení.
„Oh, Mio!... Počkat, kdo je to?”
Mia si ani nevšimla, že už za ní stojí Bílý hlídací pes. Ray a Pampeliška se drželi pozadu, ale zvědavost je táhla k nim.
„Na cestách za tebou jsem potkala kamarády.”
„A co s tebou udělaly Dlouhé packy když tě odvezli? Kam si šla potom?”
„Klid, všechno ti řeknu. Ale potřebuju něco vědět. Budete mít dnes - vy Vodítkoví psi - v noci sraz?”
„No, nevím. Ale možná někdo přijde. Klidně půjdeme!” usmál se.
Mia se těšila, ale musí si dávat pozor na Alfíkovu Dlouhou packu. Jestli Miu spatří, celá mise se bude opakovat.
„Alfíku, my se teď musíme ukrýt. Ale budu tě mít na očích, dobře?”
„Ano. Nejlepší skrýš je támhle za mým domem.”
„Díky.”
Mia už chtěla jít, ale Alfík jí zastavil.
„Počkej, já vím, že mi to povíš pak, ale co s tebou Dlouhé packy udělali, když tě odvezli?”
Mie bylo nepříjemné o tom mluvit, ale teď, když se situace vyvinula takhle, řekla narovinu:
„Nemůžu mít štěňata.”
Ray byl jediný, kdo o tom tak trochu věděl. Pampeliška vůbec nechápala o co jde a Alfík se tvářil zdrceně. Bylo mu jí velmi líto. Zato úplně jinou reakci měl Bílý hlídací pes. Tvářil se zděšeně, ale bez známek smutku nebo lítosti. Trochu se od Miy vzdálil.
Ano, veterináře nemá rád, to ví Mia od doby, kdy ji řekl o jeho sestře Květince zabité Dlouhýma packama, ale to si myslí, že mě tak poznamenal?
Mia netuší, že Bílý hlídací pes se není zděšen kvůli „následkům”, ale kvůli té možnosti...

Byla téměř noc. Alfík ještě Mie a ostatním zajistil jeho jídlo a Pampeliška si k tomu ulovila veverku. Už se chystal onen výlet. Mia dala pokyn Rayovi, ať s ostatními zůstane tady. Mia se vydá za ostatními. Za Mikym, Daisy, Sluníčkem, Brunem, Martou a Bellou, odříkala si v duchu.
Musí mluvit s Bellou o její rodině. Něco není v pořádku. Na to, že se narodila jako Vodítkový pes se tak nechová.
„Alfíku!” zavolala na něj Mia, když ho uviděla před sebou.
„Mio! Pojď za mnou.”
Jako minule se vydali na cestu, tentokrát ale Alfík věděl, kudy jít.
Byli čím dál blíž a Mia už rozpoznávala hlasy.
„...si dávat pozor.”
Tenhle hlas patřil Mikymu. Vedle něj stál nejistý Bruno a setkání mlčky pozoroval. S Alfíkem zamířili k Mikymu.
„Ahoj Miky!”
„Alfíku! A, ehm... Mia, že?”
„Ale Miky, takhle si družku nenajdeš, když stoprocentně neznáš její jméno!”
Alfík už se o tomhle tématu zmínil. Mluví o tom tak... Nervózně. Jakoby sám něco skrýval. Mimo to si Miky rozhodně družku najde, vždyť je to krásný zdravý pes...
Už se blížili k místu setkání. Mie se to zdálo jako večnost, co tu nebyla. Zároveň přemýšlela. Jsem divokým psem. Proč se vlastně s Vodítkovými psy setkávám? Někde uvnitř ní byla touha všem těm psům říct, ať opustí své Dlouhé packy.
V dohledu už měli dalšího - dost velkého - psa. To byla Marta. S ní se přivítali taktéž. Následně i se Sluníčkem a Daisy. Poslední, kdo chyběl, byla Bella.
„Proč nepřišla?” ptala se Mia nervózně.
„To nevím, ale zítra se určitě objeví.” odpověděl Miky klidně.
To byla pro Miu špatná zpráva, ale co víc jí zbývalo. Chtěla prosadit svůj názor. Původně to chtěla říct jen Belle, ale teď se jí jiná možnost nenaskytá.
„Psi, vím, že máte každý své Dlouhé packy, ale baví vás život s nima? Kdyby bavil doopravdy tak moc, takhle byste se tu nescházeli. Já jsem od svých Dlouhých pacek utekla a nelituji toho.”
Mia se chvíli odmlčela, protože se jí po jejch Dlouhých packách zastesklo, ale potřebovala vypadat odvážně.
„Proto se vás ptám: nechcete jít se mnou? Založíme smečku, rodinu a budeme žít jako praví divocí psi. Přidáte se ke mně?”
Mia se cítila velkolepě, ale na ostatní to tak určitě nezapůsobilo.
„Opustit své Dlouhé packy? Ale to nejde! Jak mužů být divokým psem?” zděsila se Sluníčko.
„Má pravdu. K čemu bychom měli být divokými psy?” přidala se Daisy.
Miu to trochu mrzelo, ale vyslechnout si od tak malých fen, že být divokým psem je těžké není překvapivé.
„Mio, jestli chceš být divokým psem, nic ti nebrání. Ale proč do toho nutíš nás?” zeptala se velká černá fena Marta.
„Já vím, že to zní šíleně, ale jednoho dne vás Dlouhé packy omrzí. Třeba už vás nebudou mít tolik rády, stejně jako mě. Vím, že je se mnou něco jinak. Něco se blíží.”
„Cože? To ti řekl nějaký duch?” poznamenal posměšně Bruno.
„Ano. Mluví ke mě psí duch. On existuje. Já prostě nejsem Vodítkový pes, nikdy jsem nebyla. A jediný, kdo zná pravdu o mém původu je moje maminka.”
Psi mezi sebou nevěřícně diskutovali a všude byl chaos. Nejvíce rozzuřená a naštvaná z chaosu, co Mia způsobila, byla Bella, která se zde z ničeho nic ocitla...