Byla temná noc a Mia se stále toulala. Neměla žádný plán, kam by šla. Její poslední jídlo bylo u veterináře, lahodné granule. Teď však cítila hlad a žízeň. Teď byl však pro ni důležitější spánek. Mezi dvěma stromy byl velký keř s hladkými listy. Mia si přinesla ještě pár listů a pak se uložila ke spánku. Spala krátce a často se budila kvůli bolavým ranám a jizvě na břiše.
Když se později probudila úplně, bylo ráno, ale Sluneční pes byl ještě trochu zalezlý. Mia už musela lovit. Hlad byl nesnesitelný. Vydala se tedy dál od svého pelechu a svým slabým čichem se snažila něco zachytit. A povedlo se!  Podivný pach mířil dál, dolů. Ikdyž to Mie nepřipadalo jako normální kořist, žaludek volal něco jiného. A tak tím směrem vyrazila hlava nehlava. Když dorazila na rovinku, našla na zemi cosi zvláštního. Když k tomu přišla, zjistila, že je to mrtvý zajíc.
Nejsem tu sama! Mia byla nervózní, ale i přesto se rozhodla, že pár soust shltá. Tak zajícovi okousala břicho a nohy a místo opustila.
Ne však dostatečně daleko. Slyšela jakési vrčení a mumlání.
„Naše kořist! Pes jí ukrást!”
A to už Miu oblíčili tři lišky. Dvě byli dosyta najezené, ale ta třetí byla vyhublá a měla vystouplá žebra.
„Co tu ty chceš, hnusný pese?!” vrčel sytý lišák. „Jen jsem hledala kořist. Nevěděla jsem, že ten zajíc je váš.” řekla Mia nervózně. „Tohle naše území, ty, pesi, hnusný nepřítel! Pampeliško, Vrčeliško, zabte toho hnusného pesa!” Sytý lišák se vrhl na Miu a sytá Vrčeliška se přidala. Mia byla větší než oni a tak jejich útoky odrážela. Její rány jí však stále bolely a proto byla oslabená. Lišák se vztekal, protože Miu nemohli shodit na zem a dobít. „Pampeliško! Ty poslouchat Alfališáka a zabít pesa! HNED!” Vyhublá Pampeliška jen přišla k Mie a lehce jí postrčila. Mia využila toho, že neútočí a zakousla Alfališáka do břicha. Ten hlasitě zakňučel a dvě lišky ustoupily. „Nevidíme se naposledy, hnusný pese!” zavrčel Alfališák poté, co ho Mia pustila. Utekl s Vrčeliškou. Pampeliška ještě chvíli stála na místě a potom šla k zajíci. Nervózně se dívala na Miu. Mia na ní jen kývla a Pampeliška začala jíst. Poté rychle utekla za svou smečkou.

Když už bylo vidno, Mia se šla napít k malinké říčce nedaleko místa, kde se setkala s liškami. Z říčky se špatně pilo, jelikož v ní byli odpadky Dlouhých pacek, ale Mia si poradila.
Při vracení se k jejímu pelechu nemohla přestat myslet na Pampelišku. Proč mi pomáhala? Lišky přece psy nenávidí! Nebo ne?
Když Mia došla ke svému pelechu, byla zklamaná. Větrní psi odfoukali listí z pelechu. Mia už tady spát nemohla. Potřebuju plán. Mia si na chvíli sedla, olízala si rány od boje s liškami a zamyslela se. Proč jsem tak divoká? Moje maminka přece taková nebyla. A kdo byl tedy můj tatínek?
Mie bylo jasné, že těmito myšlenkami nikam nedojde. Pokud má někam jít, tak to bude tam, kde slíbila. Za Bellou. Ta přece musí něco vědět o mamince! Navíc už Mia neměla na vybranou, zůstat na tomhle místě je nebezpečné.
Mia se rozhlédla. Dům veterináře byl za kopcem, ale stále ho měla v dohledu. Od toho pohledu usoudila, kde asi Alfík a ostatní bydlí. Když totiž jezdí v hlučné kleci, dává velmi dobrý pozor, kudy projíždí.
Tak tedy sebrala odvahu a vyrazila na cestu.