Je to tu! Poslední kapitola Zakázaného uvolnění. Skoro tomu ani nemůžu uvěřit, že už je opravdu konec. Už vás nebudu déle zdržovat od čtení, doufám, že si to užijete!

Přes slzy skoro nevidím na cestu. Je mi ukradené, že mě všichni vidí. Je mi úplně jedno, že se mi všechno líčení rozteče. Teď momentálně nemyslím na nic. Slyším za sebou Davidův hlas, jak něco volá, ale ignoruju ho. Vrazím do prvních dveří, na které narazím a téměř nahlas si oddechnu, když zjistím, že je pokoj prázdný. Svezu se podél zdi. Tělo mi vypoví všechnu vládu a já nejsem schopná žádného pohybu. Jen tam tak sedím a brečím.

Mám pocit, že mi snad pukne srdce. Neuvědomila jsem si, jak moc Davida miluju, dokud jsem ho neviděla, jak se líbá s někým jiným. Byla jsem naivní, když jsem si kdy myslela, že bych na něj snad dokázala zapomenout! Takhle lehké to přece není. Takhle to nefunguje.

Najednou vrznou dveře. Zaregistruju ten zvuk, ale nejsem schopná ani zvednout zrak, abych snad zjistila, kdo vešel. Když však promluví, okamžitě to poznám.

„Sandro?“ Je to David a já se rozbrečím ještě víc.

„B-běž p-p-pryč,“ dostanu ze sebe mezi vzlyky a opravdu si z celého srdce přeju, aby zmizel. On mě však neposlechne. Přistoupí ke mě blíž a za chvíli cítím, jak se kolem mě jeho silné paže omotají.

„Sandy, Sandy, Sandy,“ šeptá moje jméno pořád dokola. Celá se chvěju. Z jeho úst zní tak něžně a nádherně, až se mi z toho tají dech.

„Nech mě být,“ mumlám mu do paže, ale můj hlas už ani zdaleka nezní tak rozhodně. Vlastně už nemám sílu mu odporovat. V jeho náručí se ze mě stává gumové želé a všechnu vládu nade mnou přejímá on.

„Řekneš mi, co se děje?“ zašeptá. Vzlykám a přemýšlím. Najednou nevím, co říct. Doma jsem si tu větu několikrát přehrávala. Nacvičovala jsem si ji před zrcadlem. Ale teď mám v hlavě úplně vymeteno. David na mě však nenaléhá. Obejme mě ještě pevněji a začne mě hladit po vlasech. „Já počkám, Sandro.“

A tak tam tak sedíme. Nevím, jak dlouho. Připadá mi to jako věčnost, než se konečně nějak uklidním a dostanu ze sebe všechny slzy. Otřu si rukou tváře, i když vím, že mi to asi moc nepomůže a určitě vypadám příšerně. Jako nějaký klaun.

„Řekneš mi teda, o co jde? A co tu vůbec děláš?“ promluví David a uvolní mě ze svého sevření. Nejradši bych, aby mě držel dál, protože v jeho náručí jsem se cítila bezpečněji, ale nic nenamítám.

„Přece jsi mě pozval,“ zamumlám. David se krátce zasměje, ale hned zase zvážní.

„To ano. Ale vůbec tomu nerozumím. Po tom všem, co se... však víš,“ zakončí trochu rozpačitě a mě je jasné, že naráží na naše poslední setkání na letišti a také na náš telefonický rozhovor, který tohle všechno způsobil. Zhluboka se nadechnu. Je čas, abych konečně byla upřímná a řekla mu všechno. Což jsem měla udělat už dávno.

„Vím, že bych měla být v pohodě, když jsem ti řekla, že... že to mezi námi nejde. Ale když jsem tě viděla...“ Musím přestat, protože cítím, jak se mi do očí znovu derou slzy. „Je mi to však jedno. Já... jestli ji máš rád,“ dodám po chvíli téměř neslyšitelně.

David natáhne ruku a jemně mě uchopí za bradu. Donutí mě, abych se na něj podívala a já s překvapením zjišťuju, že mu na tváři pohrává široký úsměv. Cítím, jak můj smutek střídá hněv a pobouření. Přijde mu to celé vtipné?

„Jsem ti snad k smíchu? Bavíš se dobře?“ zasyčím nahlas a vytrhnu se mu. Možná to byla chyba. Ano, určitě byla chyba sem jet. Ale aspoň vím, na čem jsem. Chci vstát, ale David mě chytí za ruku. Nečekám to, takže ztratím rovnováhu a spadnu mu přímo do náruče. Teď už se vyloženě směje a moje zlost vzrůstá. „Pusť mě!“ syknu rozčileně.

David mě však chytí ještě pevněji a přitáhne si mě blíž. „Směju se štěstím, Sandro, protože když žárlíš, znamená to, že mě miluješ,“ šeptne mi do obličeje a já přestanu s pokusy vykroutit se mu. Chvíli mi trvá, než úplně zpracuju význam jeho slov. Zadržím dech. Ani se neodvažuju dýchat. Neodvažuju se doufat.

„Jak to myslíš?“ dostanu ze sebe chraptivě a pohlédnu mu do očí. Do těch jeho nádherných, kouzelných očí. Zastrčí mi za ucho spadlý pramen vlasů a usměje se.

„Tak jak to říkám. Tentokrát už tě nenechám utéct, dokud mi neřekneš pravdu. Nic, než pravdu!“ Během řeči se ke mě přibližuje čím dál víc a moje srdce teď už buší tak hlasitě, že mám strach, aby mi nevyskočilo z hrudi a Davida neporazilo. Musím se ho pevněji chytit za ramena, protože z jeho blízkosti se mi točí hlava štěstím. Necítím už strach. Necítím pach kouře ani pot cizího, násilnického kluka. Všechny moje myšlenky se teď týkají jen a pouze Davida.

„Chceš slyšet pravdu?“ usměju se. Opravdu je čas. „Jsi pro mě vším a já bez tebe nedokážu žít. Proto jsem přijela. Abych ti to řekla a omluvila se za ten telefonát. Já jsem se... nevím, co se to se mnou stalo, prostě jsem-“

Ale David mi položí prst na ústa a umlčí mě. „To mi všechno můžeš říct potom. Teď musím něco udělat, jinak už asi umřu, protože po tom toužím už celé týdny.“ A pak vezme mou tvář do dlaní a přitáhne si mě k sobě. Těsně předtím, než se naše rty dotknou, ke mě vyšle tichý, tázavý pohled. Ptá se, jestli může. Jestli mu to dovolím. I teď je tak něžný a ohleduplný. Celá zjihlá se usměju a sama překonám tu nepatrnou vzdálenost mezi námi. A pak se naše rty konečně setkají a je to jako když na Silvestra přesně o půlnoci začne vybuchovat milion ohňostrojů po celém světě. Ne. Je to ještě mnohem lepší. Je to nepopsatelné. V tu chvíli se cítím naprosto lehce, jako bych letěla. A s Davidem bych se klidně vznášela až do vesmíru, protože takhle šťastná jsem ještě nikdy nebyla. Téměř mám pocit, že se tím štěstím udusím, tolik ho najednou je.

Po chvíli, která se mi zdá příliš krátká, se od sebe odtrhneme. Oba dva těžce oddechujeme, jako bychom uběhli maraton a když se podívám do Davidových jiskřících oči, vím, že během polibku cítil úplně to stejné, co já. Nějakou dobu mlčíme. Ani jeden z nás není schopen promluvit, jsme příliš lapeni v přívalu svých emocí.

Pak ticho přeruší David: „A teď už mi řekneš, proč ses tak bála si mě pustit k tělu?“

S úsměvem se jemně vyprostím z jeho objetí. Stále ležím v jeho náručí, ale při tom, co se mu chystám sdělit, chci sedět v klidu vedle něj. Když mu usednu po boku, David mě obejme a já mu pevně stisknu ruku. „Řeknu ti to. Až ty mi povíš, co to bylo za holku. Mám důvod žárlit?“ Tázavě nadzvednu obočí. Zdá se mi to nebo ten slavný David Pastrňák trochu zrudne?

„To byla jedna modelka. Ale nemáš důvod žárlit, protože tobě nesahá ani po kotníky!“ vysvětlí rychle a když nic neříkám, zatváří se zoufale, jako opuštěné štěňátko. „Věříš mi, že jo? Je mi úplně ukradená! Opravdu, vážně!“

Zasměju se. „Já ti přece věřím, Davide. Věřím ti.“ Svá slova myslím vážně. Věřím mu a od teď už vždy budu. Pak si mu opřu hlavu o rameno a pustím se do vyprávění. Řeknu mu opravdu všechno. Úplně všechno. Zaslouží si to vědět. Když skončím, nastane chvíle ohromeného ticha. Pak mě David pevně obejme.

„Sandro, to jsem vůbec netušil. Teď už nedovolím, aby ti někdo ublížil. A ani já ti neublížím, přísahám!“ říká rychle a jeho hlas se třese pohnutím. Málem se z toho znovu rozbrečím. Jeho starostlivost je hotový balzám na mé srdce.

„To já přece vím. Jsi můj drakobijec,“ zamumlám mu do ramene spokojeně a cítím, jak se mi pusa rozjíždí do šťastného úsměvu.

„Drakobijec?“ zopakuje nechápavě.

„Zabil jsi všechny ty nestvůry, které jsem v sobě měla. Teď už tam žádná není. Jsem opět volná,“ říkám a vím, že je to pravda. Už nebudu mít žádné noční můry. David mě vyléčil a navždy mě jich zbavil. Teď se usměje a políbí mě.

„Ano, jsem tvůj drakobijec, Sandro Jeřábková. A kdyby se nějaký drak objevil znovu, bez milosti mu useknu hlavu!“ prohlásí sebevědomě.

„A v ní si pak uděláme polívku z jeho vnitřností!“ dodám.

„A zamícháme to jeho pařátem!“ přísadí si. Oba dva se naráz rozesmějeme. „Strašně moc tě miluju, blázinku,“ zamumlá David a zní šťastně. I já jsem šťastná. Připadá mi, že můj život byl v posledních dnech jako na horské dráze. Teď jsem konečně dojela nakonec. A je to ten nejlepší konec, jaký jsem si mohla přát. Šťastný konec.

Pohádkový konec.