Ano, ano. Je tu další kapitola, ve které se konečně dozvíte, jak David na Sandřino nečekané oznámení zareagoval. Ještě bych chtěla oznámit, že už se pomaličku blížíme do finále, ale nebojte, ještě se několika Kapitol dočkáte. Tak snad se vám bude tahle líbit a určitě mi napište, jak si myslíte, že to celé dopadne!

•••

Na druhé straně linky nastane ticho. Pak zaslechnu ránu, jako by někdo upustil mobil na zem. V tu chvíli si uvědomím, co jsem právě řekla. A mám chuť se vypařit. Odstřelit samu sebe někam hodně daleko do vesmíru. Nejlépe do úplně jiné galaxie. Nebo přímo do žhavého slunce, které by mě okamžitě spálilo a nezbyl by ze mě nic víc, než dým.

Sakra.

Já jsem mu řekla, že ho miluju.

Sakra. Sakra. Sakra. Sakra. Sakra. Sakra. Sakra!

Asi jsem se úplně zbláznila. Pomátla jsem se na rozumu.

Nejsem schopna jediného pohybu. Ruka s mobilem mi ztuhla u ucha. Chtěla bych ten hovor típnout a zahrabat se do peřin, ale nemůžu.

Nejde to.

Z reproduktoru se ozve zašustění a pak Davidův zastřený hlas. „Sandy? Jsi ještě pořád tam?“

Při tom zvuku se z mých nohou stane želé. Zapotácím se a musím se posadit na židli. Co mám dělat? Já jsem úplně blbá! Proč jsem to řekla? Jasně... možná to je pravda, ale přece jsem si slíbila, že s ním nic mít nechci. A volala jsem mu z úplně jiného důvodu. Chtěla jsem přece... vzpomínka na to, kvůli čemu jsem vlastně vytočila bráchovo číslo a chtěla k mobilu Pastu, mě aspoň trochu vrátí do reality.

„Já... já jsem se přeřekla!“ vyhrknu rychle. „Chtěla jsem říct, že tě nenávidím a víš co, ty slova si jsou hrozně podobná. Ta počáteční písmenka... m je v abecedě před n, takže chápeš, ne? Prostě... je to... nemyslela jsem to tak... ano, chtěla jsem ti jen říct, že tě nenávidím,“ patlám páté před deváté a vlastně ani vůbec nevím, co říkám. Chci to jen co nejrychleji zahladit. Zamést pod stůl, ikdyž zrovna s těmito slovy to nebude tak jednoduché.

„Aha. Nenávidíš mě,“ řekne pomalu David. Přísahala bych, že se přitom určitě pobaveně usmíval. „A jaký k tomu máš důvod?“

Zhluboka se nadechnu. Dobře. Budeme dělat, jakože jsem to slovo na m nikdy nevyslovila. „Protože díky té stupidní fotce, cos přidal na instagram, se mi teď přede dveřmi hromadí novináři!“ vysvětlím rozčileně.

„Novináři?“ podiví se David.

„No, dobře, zatím tu byla jen jedna, ale kdoví, jestli nepřijdou i další,“ zamrmlám nespokojeně.

„A co chtějí, prosím tě?“ nechápe. Proč se všichni tak hrozně diví, že by se po mě sháněli novináři? Nejdřív Monika s Honzou a teď David! No dobře, já jsem byla taky překvapená, ale... no dobře, už mlčím.

„Chtěla vědět, jaký nosíš trenky,“ odpovím s úsměvem.

Davidovi zaskočí. Nevím, jestli úlekem nebo smíchem. Když však znovu popadne dech, celkem klidně se mě zeptá: „A co jsi jí řekla?“

„Že takový růžový a medvídkama,“ ušklíbnu se.

Ne! Co to zas dělám, sakra? Nejdřív mu řeknu, že ho miluju a pak s ním začnu jako by nic flirtovat? Opravdu se se mnou něco děje. Nejsem v pořádku.

Ale z telefonu ke mě dolehne Davidův upřímný smích a najednou mám naopak pocit, že všechno je v pořádku. V tom nejlepším.

„To jsi mi teda dala pěkný dárek k narozeninám,“ poznamená, když se dosměje.

Zarazím se. Jeho narozeniny. „Ano... dárek. Užij si ho, protože jiný ode mě nedostaneš,“ řeknu pomalu.

„Nechci žádný dárek. Stačí mi, když přijdeš,“ namítne opatrně. Srdce mi při těch slovech poskočí radostí. Ale v zápětí sami sebe přísně napomenu. Dneska už jsem řekla dost blbostí. Nemůžu v tom pokračovat. Aspoň něco musím udělat správně.

„Já na tu oslavu opravdu nepůjdu,“ sdělím mu a snažím se, aby můj hlas zněl dostatečně rozhodně.

„Já bych tě tam ale opravdu chtěl, Sandro. Totiž... já tě taky miluju,“ zašeptá tak tiše, až bych mohla klidně dělat, že jsem se přeslechla. Ale nepřeslechla. Slyšela jsem ho velmi dobře. Jsem ráda, že sedím, jinak bych se určitě zhroutila na zem.

Tohle se nemělo stát. Tohle ne. Pokazila jsem to. A opravdu se nenávidím za to, že se teď usmívám jak šílenec. 

„Od první chvíle, co jsem tě spatřil, jsem cítil, že jsi v něčem vyjímečná. Ale nepochopil jsem hned v čem,“ pokračuje a já nevím, co dělat. Cítím, jak pomalu rudnu a jedině děkuju tomu, že mě teď nemůže vidět. Pak by si myslel, že jsem výjimečná jedině v tom, že na sebe můj obličej zvládne vzít hned několik odstínů červené barvy. „Ale teď vím, že jsi výjimečná pro mě. Máš v sobě-“

„Přestaň,“ špitnu namáhavě. Už to nemůžu slyšet. „Nech toho. My dva... to nejde.“ A rozhodně zmáčknu tlačítko ukončit hovor. Několik vteřin na to, co mi mobil v ruce oněmí, na něj ještě tiše zírám.

Nedokážu teď na nic myslet. V hlavě mám totální zmatek. Tohle je katastrofa! Složím hlavu do dlaní a snažím se zhluboka dýchat. Příliš mě to neuklidňuje. Ale opravdu nevím, co bych teď potřebovala, aby mě to uklidnilo.

Vzpomenu si, že Monika s Honzou jsou ještě pořád u mě doma v obýváku. To mě vyburcuje k činnosti. Možná jim vůbec nechybím, ale musím jít za nimi... a říct, aby odešli, protože teď potřebuju být hlavně sama. A pokusit se uspořádat svoje divoký myšlenky.

Řekla jsem Davidu Pastrňákovi, že ho miluju.

A on řekl, že miluje mě.

Sakra.

Jestli jste si někdy mysleli, že váš život stojí za hovno, vzpomeňte si prosím na mě.

•••

Stojím společně s taťkou na parkovišti u letiště Václava Havla. Čekáme tu na Kubu. Dnes se mají vrátit. Už od rána jsem nic nejedla, protože jsem úplně ve stresu z toho, že bych tu snad mohla potkat Davida. Od toho trapného, divného, děsivého, tragického telefonátu mi napsal několik zpráv, jestli jsem v pořádku a ať se mu co nejrychleji ozvu, protože si myslí, že bychom to měli probrat.

Ano, to měli.

Ale já se mu neozvala. Prostě to nedokážu. Bojím se. Je pro mě snazší vycouvat. Zapomenout na něj. Už ho nikdy nevidět.

Přesto teď stojím tady. Na místě, kde ho klidně potkat můžu, protože se vrací stejným letadlem jako Kuba. Jelikož někde hodně hluboko v srdci moc dobře vím, že ve skutečnosti netoužím po ničem víc, než se mu vrhnout do náruče a mít svoje vlastní šťastně až navěky.

Jsem to ale blbka, že?

„Aaa! Kuba mi píše, že už si vyzvedli zavazadla. Za půl hodinky by měl být tady,“ ozve se vedle mě taťka, až sebou trochu cuknu. „Co je ti? Jsi dneska nějaká nervózní.“ Vrhne na mě zkoumavý pohled.

Pokusím se usmát. „Ne, tati. Jsem naprosto v pořádku.“

Taťka si strčí ruce do kapes a spokojeně kývne. „Skvělý. Víš, už jsme ti s maminkou dávno chtěli říct, že jsme na tebe hrdí.“

Tázavě na něj pohlédnu.

„Jak jsi zvládla to mistrovství. Teda, až na tu nehodu, že,“ zasměje se a ukáže na můj kotník. Ten už se mi skoro úplně vyléčil. Každopádně už několik dní nechodím o berlích, ty jsem vlastně sundala jen dva dny po příletu. Ještě pořád ho však mám ovázaný a občas pobolívá.

„Jo,“ řeknu jen a zavrtám pohled do svého kotníku. Zvládla. To určitě. Zamilovala jsem se tam do toho zmetka. To se rozhodně nedá říct, jako zvládnutí.

„Neřekla jsi nám, jak se ti to vlastně stalo!“ zvolá taťka najednou a zazubí se. „Tak teď je správný čas, ne?“

Ach. Kousnu se do rtu a marně se snažím vymyslet nějakou ucházející odpověď. Jistěže jsem jim o tom neřekla. Zešíleli by, kdyby zjistili, že se mi to stalo při krasobruslení. A ještě k tomu kvůli dětinské sázce s nějakým hokejistou.

„Já jsem jen... prostě jsem špatně upadla. Však víš, jaká jsem nešika,“ řeknu nakonec a nuceně se zasměju. Taťka je naštěstí stejně tupý jako všichni muži, co se náznaků a empatie týče, takže mou odpověď vezme a začne se rovzpomínat na všechny moje trapasy, které se mi díky mé nešikovnosti staly.

Poslouchám ho jen na půl ucha, aspoň mám čas zase v klidu přemýšlet o sobě.

Najednou taťka zmlkne a nadšeně vykřikne: „Jakube!“

Zvednu hlavu a podívám se směrem, kterým taťka. Opravdu tam jde Jakub, přes ramena tašku a v ruce tři hokejky. Rty se mi roztáhnou do nadšeného úsměvu, který však vzápětí pohasne, když si všimnu, kdo si to rázuje za ním.

David.

Zblednu, zrudnu a pak zase zblednu. Tohle je snad zlý sen. Proč jde s mým bráchou?

Na odpověď nemusím čekat dlouho. Jakub mě ani neobejme na přivítanou a David už ze sebe rychle vychrlí: „Ahoj Sandro, můžu s tebou mluvit? O samotě?“ dodá s významným pohledem na bráchu a taťku.

Málem se mi při pohledu na něj podkoní kolena. Co mám dělat? Opět to nemusím řešit já.

„Ale jistě, my vás necháme! Jen si s mou dcerou klidně popovídejte!“ vykřikne bodře taťka a s úsměvem praští Davida do zad. Pak chytí Jakuba kolem ramen a odvádí ho pryč. Kuba se na mě přes rameno otočí a věnuje mi významný pohled.

Osamníme. Zhluboka se nadechnu, protože se mi najednou udělá nějak špatně.

„Co noha?“ promluví po chvíli ticha David.

Rozpačitě pokrčím rameny. „Ale jo, celkem dobrý.“

„Ještě pořád tě bolí?“ zajímá se.

„Jen občas,“ zamumlám s pohledem zabodnutým do země. Oba dva se odmlčíme. A ticho se protáhne. Je to k nevydržení. Chtěla bych se ho zeptat, co mi chce, ale nedokážu to. Konečně se zase ozve on.

„Takže, Sandro... děláš tohle často?“

Něco v jeho hlase mě donutí zvednout zrak a pohlédnout mu do očí. Málem se mi podlomí kolena z toho, kolik je v nich bolesti.

„C-co?“ špitnu nechápavě.

„Že nejdřív kluka donutíš, aby se do tebe zamiloval, pak děláš cavyky, potom mu zničehonic řekneš, že ho miluješ a nakonec mu zlomíš srdce!“ odpoví tichým, chladným hlasem. V očích se mu mihne zlost. Srdce mi vynechá několik úderů. Nechápu to. Tohle si myslí? Ale to přece...

Asi bych měla být ráda. Říct mu, že má pravdu, protože přesně tohle jsem přece chtěla, ne? Udělat za ním tlustou čáru. Jenže to nedokážu. Jen při té představě se mi srdce tříští na milion kousků.

„N-ne. Tak to vůbec není,“ dostanu ze sebe namáhavě a snažím se do těch slov vložit všechny své pocity.

„Tak jak? Evidentně je tu něco, kvůli čemu se bojíš si někoho pustit k tělu!“ Překříží si ruce na hrudi a vyzývavě vysune bradu. Jeho intenzivní pohled se mi zarývá pod kůži a já kvůli tomu nejsem schopna normálně přemýšlet. Chtěla bych mu říct, že jeho jsem si k tělu pustila. Možná až příliš. A že jen díky němu jsem dokázala být uvolněná v bandě plné kluků a nakonec je dokonce začít mít ráda. Místo toho však mlčím.

David se posměšně zasměje. „Ani teď nejsi schopná vysvětlit mi to do očí jako normální člověk!“

„Davide, prosím...“ snažím se, ale vlastně nevím o co ho chci poprosit.

On však nemilosrdně pokračuje dál:„Víš co? Mě to už nebaví. Snažil jsem se. Opravdu jsem se snažil dát ti najevo, že mi na tobě záleží, přestože jsem tě znal jen pár týdnů. A ty jsi... ty jsi to zneužila. Už ti nemám co říct.“

Zavrtí hlavou, nadhodí si svou tašku na ramenou a otočí se ke mě zády. Jde pryč. Cítím, jak se mi do očí derou slzy a musím se kousnout do rtu, abych je zastavila. Kousnutí je tak tvrdě, že se v puse ucítím pachuť krve.

„Davide, počkej!“ zavolám za ním. Jestli se teď zastaví, všechno mu řeknu. Úplně všechno. Vysvětlím mu to. Určitě mě pochopí. Ale David se ani neohlédne a pokračuje dál.

V tu chvíli se cítím, jako by část mé duše zemřela.