Doba koronavirová mě konečně donutila napsat další kapitolu ZU! Takže tady ji máte. Jak si karanténu a hlavně období bez hokeje užíváte vy? Upřímně, mě hokej opravdu chybí. Nikdy bych nevěřila, že tak moc. Už u toho začínám mít depky. Nějaký nápady, co proti tomu dělat? :D

Sedíme jsme s Mončou u mě doma v obýváku a sledujeme čtvrtfinálový zápas proti Rusku. Od toho, jak držím pěsti, už mám úplně odkrvené ruce. Z kuchyně se ozývalo šustění, jak nám Honza chystal další brambůrky. No ano. Honza Matiášek. Nikdy bych nevěřila, že Monice nějaký vztah s hokejistou vydrží. A ještě k tomu s nějakým z juniorky. Ale je to tak.

Je pro mě vážně tajemstvím, čím ji Honza tak zaujal. Je to naprosto normální kluk. V týmu takový průměrný, co se týče vzhledu, tak to taky není žádný krasavec. Možná právě tu obyčejnost si na něm zamilovala. Každopádně spolu vypadají šťastně.

Monika využije chvíle, kdy jsme spolu samy a drkne do mě. „Tak co? Už ses rozhodla, jestli půjdeš na tu Pastrňákovu oslavu?“ spiklenecky zamrká.

Zamračím se na ni. „Jasně. Nikam nepůjdu.“

„Tohle jsem nechtěla slyšet,“ povzdechne si Monika.

„Tak ses neměla ptát,“ zabručím podrážděně. Ptá se mě teď skoro pořád. A moje odpověď je stále stejná. Nikam nepůjdu. Nemělo by to smysl.

„Sandro, měla bys trochu bojovat! Líbíš se mu. On tobě taky. Tak kde je problém?“ nadzvedne obočí. Zavrtím hlavou.

„Nemělo by to mezi námi žádnou budoucnost. A ty nejsi zrovna ta pravá, která by mi měla vykládat něco o lásce.“

Monika se zatváří ublíženě. „Možná nejsem,“ přizná opatrně. „Ale znám tě.  Sandro, ty jsi do něj blázen a podle všeho je i on blázen do tebe. Jednou už přece žen svůj strach překonat musíš!“

Stisknu rty do úzké čárky a nic neřeknu. Pohledem hypnotizuju televizi, i když teď momentálně vůbec nevnímám, co se na ledě děje. Monice se to řekne. Ona nemá ponětí, jak jsem se cítila, když se mi to na té party stalo. Bylo to příšerné. Jen při tom pomyšlení se mi ještě pořád dělá zle. Nejsem teď připravená na žádný vztah.

„Nemůžeš čekat věčně!“ Šťouchne do mě Monča, jako by mi četla myšlenky. Naštěstí už nestihne říct nic dalšího, protože Honza se vrtí s miskou plnou chipsů a její pozornost se upře zcela a pouze jen na něj. „Honziii,“ protáhne a zářivě se na něj usměje. Honza se posadí na své místo vedle ní a dlouze ji políbí, jako by se neviděli aspoň sto let. Přitom to bylo jen pár minut. Převrátím očima.

„Ahoj, lásko. O čem jste se bavili?“ zeptá se a přitom si do pusy strčí jeden brambůrek.

Monika mu položí ruku na stehno a pousměje se. „Ty jsi strašná drbna, brouku, víš to? Probíraly jsme holčičí věci.“

Honza se zašklebí. „Ach takhle. V tom případě už mě to nezajímá.“

Monika se zasměje a tentokrát je to ona, kdo mu věnuje dlouhý polibek. Ne poprvé a ne naposledy dneska převrátím očima a radši se začnu soustředit na hokej. Kéž bych tak teď mohla být s nimi, na střídačce a povzbuzovat je. Hrají totiž strašně. Prvních deset minut to byl vyrovnaný hokej. Řekla bych snad, že naši kluci hráli i lépe. Jenže pak Rusové dostali k dobru přesilovku, ve které padl gól. A od té doby to jde s námi z kopce.

„No tak, nevidíš, že není volnej, debile!“ ozve se vedle mě Honza naštvaně, když Pastrňák zkazí přihrávku. Další. Kolikátá už to za dnešní zápas je? Povzdechnu si a sloužím hlavu do dlaní. Na to se vážně nedá dívat! Skoro si přeju, aby to už skončilo.

Za hodinu je má prosba vyslyšena. Zápas je u konce a my se zklamanými výrazy ve tvářích sledujeme, jak ke stropu arény stoupá ruská vlajka. Srdce se mi svírá lítosti, když vidím, jak jsou kluci zklamání. Kamera pomalu jede podél neuspořádané řady našich hráčů.

Voráček zírá někam do prázdna a vypadá to, že snad ani nevnímá ruskou hymnu. Kovář má sklopenou hlavu a do tváře mu není vidět, ale tuším, jak se teď cítí. Francouz se tváří nevyzpytatelně. Je mi jasné, že při pozápasových rozhovorech bude vstřícný a klidný jako vždy. Bude zápas hodnotit střízlivým pohledem a nezapomene sám sebe notně zkritizovat. Ale ve skutečnosti je také neskutečně smutný a zklamaný. Řepík si projede rukou vlasy a v tom pohybu je vyjádřen veškerý jeho vztek, jaký cítí. Vzpomenu si, jak se usmíval ten poslední den, když se se mnou loučili. A vedle něj stojí David.

Je opřený o hokejku, zpocené pramínky vlasů mu spadají do čela, na kterém jsou jasně vidět krůpěje potu. Oči se mu podivně lesknou, jako by se měl každou chvíli rozbrečet. V tu chvíli se slzy nahrnou do očí i mě. O tohle jsi přišla. Vzdala ses toho nejlepšího kluka na planetě. Bleskne mi hlavou. Prudce jí zatřepu, abych tuhle myšlenku zaplašila. Vzdala jsem se toho dobrovolně. Už jsem rozhodnutá. Udělá šťastnou nějakou jinou dívku a ještě mi za to poděkuje.

Najednou se ozve zvonek. Jeho ostrý zvuk mě tak vyleká, že sebou prudce trhnu. „Půjdu tam,“ vyhrknu rychle, jakmile se vzpamatuju a využiju situace, jak rychle zmizet. Co nejdál od Davida. Nečekám na Mončinu nebo Honzovu odpověď a utíkám ke dveřím. Z botníku ještě popadnu klíče a už otvírám dveře. Zarazím se. Stojí tam naprosto cizí paní s blonďatými vlasy staženými do ohonu a brýlemi. V rukou drží nějaké desky s papíry a telefon. Když otevřu, široce se na mě usměje, jako bych byly nejlepší kamarádky, které se vidí po dlouhé době.

„Dobrý den, slečno Jeřábková, je mi potěšením!“ zatrylkuje a natáhne ke mě svou dlaň.

Váhavě ji stisknu. „Dobrý den,“ zamumlám. „Měla bych vás znát?“ Možná je patří ke Svědkům Jehovovým. Ti pořád obchází baráky a  lákají pak lidí do tý svý sekty. Znovu ji přejedu zkoumavým pohledem. Hm, můžou Jehovisti nosit tak výrazný, hluboký výstřih? Jde jí vidět skoro až pupek.

Neznámá se zazubí. „Ach, jsem to ale nezdvořák. Jmenuji se Eleonora Pachunková a jsem z redakce Blesku. Chtěla bych vás požádat o kratičký rozhovor,“ vysvětlí jednoduše, jako by to byla ta nejnormálnější věc, že zazvoní mě, Sandře Jeřábkové na dveře a chce s ní udělat rozhovor. Rozhovor! Se mnou! Možná bych se i zasmála, kdyby mi to nepřipadalo neslušné. Místo toho jen nechápavě nadzvednu obočí.

„Prosím? Rozhovor?“

Eleonora Pachunková nadšeně přikývne a ani na chvíli se nepřestane zářivě usmívat. „Čtenáři budou na-dše-ní!“

„A na co se mě jako chcete ptát?“ Teď už to nevydržím. Koutky úst mi pobaveně zacukají. Beztak je tohle všechno nějaký vtip. Projdu kolem překvapené novinářky a nakouknu za roh, jestli tam někde náhodou není nějaký skrytá kamera. Musí tu být skrytá kamera! Nebo třeba Dominik. Úplně si ho dokážu představit, jak čupí v křoví u našeho plotu a může se smíchy potrhat. Ale nikde nic ani nikoho nevidím.

„Ehm... totiž,“ zakoktá se slečna. Evidentně jsem ji svým podezřívavým rozhlížením vyvedla z míry. „Tak například jak jste se s Davidem Pastrňákem poznala?“

Málem mi zaskočí. Přeslechla jsem se? Možná už blázním a prostě jeho jméno slyším všude. Blondýnka si všimne mého zmateného pohledu a rychle vysvětlí: „Ta fotka, kterou přidal na instagram. Jste jeho přítelkyně? Jaké to je chodit s hokejistou?“

Nevěřím svým uším. Jen na ni zírám s otevřenou pusou. Tak jo. Tohle rozhodně musí být nějaký vtip. To přece není možné! Nikdo si přece z té hloupé fotky nemůže myslet, že jsme s Davidem snad pár nebo cože se mi to tu snaží naznačit!

„Já... já se omlouvám, ale myslím, že byste měla odejít,“ dostanu ze sebe po chvíli ticha. „Vůbec nevím o čem to mluvíte!“ Chci rázně zavřít dveře, ale blondýnka mezi ně vrazí nohu a vykouzlí ještě zářivější úsměv, než předtím.

„Bude to naprosto nezávazné povídání. Zveřejníme jen to, co povolíte! Určitě teď o Davidovi víte nějaké pikantnosti!“ spiklenecky zamrká.

V tu chvíli se mi před očima objeví obrázek Davidovy nahé hrudi a proti své vůli zrudnu tak, že by se za mě ani vlajka Sovětského svazu nemusela stydět. To je voda na mlýn pro aktivní novinářku.

„Myslím, že by se nám lépe povídalo uvnitř, co říkáte, slečno Jeřábková?“ usměje se spokojeně a už by se téměř nacpala do dveří, kdyby se v nich neobjevil Honza. Bez trička. Panebože, to ty dva nemůžu nechat ani pár minut osamotě aniž by ze sebe strhali oblečení?

Novinářka zařazeně sleduje, jak se Honza opírá o rám dveří a pobaveně se usmívá. „Dobrý den. Nerad ruším. Jen jsem se šel podívat, kde Sandra vězí tak dlouho.“

Eleonora Pachunková se koukne nejdřív na mě, na Honzu a pak zase na mě. Nechápavě zamrká. Otevře pusu, jako by chtěla něco říct, ale rychle ní zase zavře. V tu chvíli mi dojde, proč je tak překvapená. Myslí si, že je Honza můj přítel! Pobaveně se ušklíbnu. Už vím, jak se jí zbavit. Mile se na ni usměju a řeknu: „Jak vidíte, teď nemám čas na rozhovory. Bylo mi potěšením. Nashledanou!“ A zavřu jí dveře před nosem. Tentokrát mi v tom její noha nezabrání.

Honza nechápavě zavrtí hlavou. „Co to sakra bylo?“ otáže se. To už do chodby vejde i Monika, takže odpovím oběma.

„Nějaká novinářka z Blesku. Chtěla se mnou udělat rozhovor,“ odpovím.

Oba dva na mě vytřeští oči, až se bojím, že jim vypadnou z důlku, což by bylo strašné, protože já bych pak jejich oční bulvy nesbírala!

„S tebou?“ vydechne Monika tónem, který mě téměř urazí, ale pak si vzpomenu na své vlastní překvapení a odpustím jí to. „A o čem?“

Na chvilku se odmlčím, než to jméno vyslovím. „O Davidu Pastrňákovi. Kvůli té pitomé fotce, co přidal na instagram.“

Najednou dostanu strašný vztek. To mi tady teď bude proudit zástup novinářů a zvonit na dveře? O tohle jsem se nikoho neprosila! Jak mohl tu fotku zveřejnit bez mého dovolení? Zatáhl mě někam, kam jsem rozhodně nechtěla. Jsem úplně normální holka a dál chci vést úplně normální život. Jestli mě byla schopna vyčuchat novinářka z Blesku, kdo bude další?

„Sandy?“ Monika mě opatrně chytí za ruku a já si uvědomím, že asi něco říkali. Teď je mi to však jedno. Pevně sevřu rty k sobě.

„Jdu mu zavolat,“ oznámím jim rozhodně a než stihnou cokoliv namítnout, rozběhnu se do pokoje pro mobil. Tam si uvědomím, že vlastně nemám jeho číslo. Ve Francii stačilo přejít chodbu a zaklepat mu na dveře. Nevadí. Zavolám Kubovi. Určitě bude mít Pastu někde poblíž. A já mu budu moct vynadat. Pořádně vynadat!

Vytočím bratrovo číslo. Po několikátém vyzvánění to konečně zvedne. „Sandro? Ahoj, co potřebuješ?“ ozve se z telefonu jeho zemdlený hlas. Uvědomím si, že je právě po prohraném zápase. Čtvrtfinále s Ruskem se mi úplně vypařilo z hlavy! Nasadím co nejvlivnější tón.

„Kubo, ahoj. Mám na tebe prosbu. Mohl bys mi dát k telefonu Davida?“

„No to snad ne! Ani nechceš vědět jak se mám?“ zvolá ublíženě.

„Jak by ses mohl mít. Právě jste prohráli. Jistěže na hovno,“ ušklíbnu se.

Kuba se pobaveně zasměje. „Ty mě znáš. Heej, Pasto, pojď sem. Chce tě moje ségra!“ slyším, jak křičí na Davida. Ruka se mi rozklepe, jako by cítila, že se David blíží k telefonu na druhé straně linky a bere ho do ruky.

Vzápětí se ozve jeho hlas: „Sandy? To jsi ty?“ Ach Merline, jeho hlas! Tolik mi chyběl. Tak neskutečně strašně moc. „Jsi tam? Co jsi mi chtěla?“ Nenávidím tě. Vypadni z mýho života. A smaž tu fotku, ty šmejde! „Půjdeš na moje narozeniny?“ Úplně vidím, jak se mi při tom rty kroutí do úsměvu. Ano, jeho úsměv! Je úplně jedno, že má z předních zubů jen půlku. Stejně je to ten nejkrásnější úsměv na světě.

Nedokážu si vysvětlit to, co udělám pak. Myslím, že jsem se musela zbláznit. Jiné vysvětlení, než pomatení smyslů totiž neexistuje.

„Davide... já... miluju tě,“ zašeptám.