Je ráno. Sedím v pokoji doktora Petra Bágy a nejradši bych zmizela. Po mé pravé ruce sedí Kuba a na tváři má přísný výraz. Proti mě sedí Petr a taky se netváří zrovna nadšeně.

„Takže abych to shrnul," promluví Kuba tichým, hrozivě klidným hlasem. „Pět let nechodíš do krasobruslení a přesto jsi dneska šla s Pastou na stadion a chtěla mu ukázat dvojitý lutz?"

Ne tak docela. Ale jo, prakticky má pravdu. „Tak nějak," zamumlám.

Jakub si nevěřícně odfrkne. „To snad není možný. Sandro, chováš se jak malá holka! Tohle bylo tak nezodpovědné! Vůbec nechápu, co to do tebe vjelo!"

Sklopím hlavu. Je mi neskutečně trapně. Samozřejmě má pravdu. Bylo to naprosto hloupé a nezodpovědné. „Promiň," zašeptám a zatvářím se co nejkajícněji.

„Sandro, musím říct, že jsi mě zklamala," ozve se konečně i Petr a od něj tahle slova bolí snad ještě víc. Získala jsem vysněnou pozici u národního týmu a neuspěla jsem. Jen kvůli té hloupé sázce. Kvůli tomu, že jsem si myslela... co vlastně? Říkala jsem Monice, že sem nejedu kvůli hokejistům a toho jsem se měla držet.

„Opravdu mě to mrzí. Bylo to hloupé," řeknu znovu a nešťastně na doktora pohlédnu. Trošku se na mě usměje.

„Sandro, byl jsem s tvojí prací opravdu velice spokojený. Jsi šikovná a kluci si taky nestěžovali. Ale možná jsi na tohle byla příliš mladá," povzdechne si. „Je to moje chyba, neměl jsem tě sem brát."

Málem mi zaskočí. Cože? Co to říká? Nemá důvod, dávat si to za vinu. „Petře, to rozhodně ne! Už bych měla nést sama zodpovědnost za to, co dělám," vyhrknu rychle, ale Petr jen zavrtí hlavou.

„Ne, nic neříkej. Rozhodl jsem se, že pro nás všechny bude nejlepší, když odletíš. A tou nohou bys nám tu stejně moc nepomohla."

Mému mozku několik vteřin trvá, než tu informaci zpracuju. Otevřu pusu, abych něco řekla, ale nedokážu zpracovat žádnou kloudnou větu. Pomalu mi dochází význam jeho slov. Posílají mě domů. Zklamala jsem.

„Trenéři udělali pár škrtů v sestavě, takže domů poletí i Dominik Kubalík. Už jsme vám zajistili letenky. Slyšel jsem, že jsi z Plzně, jako Dominik, takže domů můžeš jet s ním," pokračuje Bága, ale jeho slova jdou naprosto mimo mě.

Konečně najdu svůj ztracený hlas. „Ne! To nemůžete! Já nechci... zvládnu vám pomáhat i s tou nohou. Můžu aspoň masírovat nebo-" Můj zoufalý hlas vyzní do ztracena, když mě Kuba chytne za ruku.

„Sandy, bude to tak pro tebe lepší. Musíš teď odpočívat. Nemůžeme po tobě chtít, aby jsi pracovala tak, jak předtím," řekne a v jeho tónu už není ani špetka naštvání. Teď zní spíš smutně. Snaží se mě uklidnit.

Nešťastně potřesu hlavou a kousnu se do rtu, protože cítím, jak se mi do očí hrnou slzy. V žádném případě se tady ale nesmím rozbrečet. „Zvládla bych to," zašeptám a prosebně pohlédnu na na Petra. Jakub má o mě bratrskou starost, takže jeho určitě nepřemluvím, ale Petra bych mohla.

Doktor však rozhodně zavrtí hlavou. „Je mi líto, ale nejde to. Musíš odletět domů."

Třaslavě se nadechnu a vyprostím svou ruku z Jakubovy. Možná mají pravdu. Možná to tak bude vážně lepší. Vstanu ze židle. „Fajn. Půjdu se sbalit," oznámím jim přiškrceným hlasem a co nejrychleji mi berle dovolují, se přesouvám ke dveřím. Najednou cítím, že tu nemůžu vydržet ani minutu.

Ani jeden z nich mě nezastaví a tak vyklouznu na hotelovou chodbu a zamířím ke svému pokoji.

„Sandro!" zaslechnu za sebou zavolání a otočím se. Běží ke mně Dominik Kubalík a tváří se asi tak, jak jsem se musela tvářit já, když mi oznámili, že jedu domů. V tu chvíli si uvědomím, co o něm říkal Petr. Letí se mnou. Trenéři ho vyřadili ze sestavy.

„Už to vím," řeknu mu tiše, když ke mě dorazí a pokusím se o něco jako lítostný výraz. Pomyslím si, že on je na tom vlastně hůř, než já. Pro něj je hrát za reprezentaci celoživotní sen, který může být důležitý pro jeho kariéru. Já jsem se sem dostala vlastně náhodou, ale Dominik sem jel a tím, že udělá všechno pro to, aby se vlezl do sestavy.

Dominik si prohrábne vlasy a pokrčí rameny. „Tak trochu jsem to očekával. Vždyť jsem ještě nehrál ani jeden zápas. Nechali mě jenom sedět v hledišti. Ani na lavičku mě nepustili," trochu frustrovaně potřese hlavou.

„Mrzí mě to, Domi. Vím, že pro tebe repre hodně znamená," řeknu a myslím to naprosto upřímně.

Dominik se na mě usměje. „Pamatuješ si, jak jsem jako malej o repre pořád mluvil?"

„Samozřejmě!" přisvědčím. „A hlavně na to, jak jsi byl vždycky na mistrovství u nás a pak jste si s Jakubem hráli na Jágry a Židlický." Při té vzpomínce se musím zasmát.

„To byly časy, páni!" souhlasí Dominik a taky se zasměje. Jo, byly to krásný časy. Byli jsme ještě bezstarostný děti se spoustou snů a nadějí. „Slyšel jsem, že letíme spolu. Kvůli tvé noze," dodá ještě a pohledem sklouzne dolů. „Co jsi dělala, prosím tě? Měla jsi tu přece ošetřovat nás." Zazubí se pobaveně.

„Hmm...," uhnu před ním pohledem. Vážně mu nechci říkat pravý důvod mé náhlé indispozice. Nestojím o to, aby se to v mužstvu rozkřiklo. A všichni přece už víme, jaký jsou hokejisti drbny. „Prostě jsem jen nějak nešikovně spadla," vysoukám ze sebe nakonec. Vlastně jsem řekla tak napůl pravdu.

Naštěstí se v tom Dominik nijak nešťourá a já jsem mu za to vděčná. Možná poznal, že se o tomhle nechci bavit. Místo toho mi začne vysvětlovat podrobné informace o odletu. „Zítra ještě kluci nehrají žádný zápas, takže nás může náš kustod odvézt na letiště. Měla bys být připravena už v pět ráno, budeme odlétat poměrně brzo..."

„Ti se nás teda chtějí nějak rychle zbavit," ušklíbnu se sarkasticky.

Dominik se zasměje. „Hlavně tebe. Už se nemůžou dočkat, až tu budou mít klid!"

Stáhnu oči do úzkých štěrbinek a dlouze se na Dominika zadívám. „Cože prosím? Cos to řekl?"

Na tváři se mu objeví ještě širší úsměv. „Myslel jsem tím jen, že pořád meleš. Zvlášť před zápasem, když jsme všichni nervózní."

Rozčileně vypustím vzduch z nosu, takže možná vypadám trochu jako Eragon, když vypouštěl páru. „Snažím se vás povzbudit!" prohlásím důstojně.

„A my ti za to tisíckrát děkujeme," ušklíbne se Dominik. Nemůžu se ubránit pocitu, že to myslel ironicky, ale radši už moc neříkám.

Během hovoru dojdeme až ke dveřím mého pokoje, kde se zastavíme a nastane chvilkové trapné ticho, kdy ani jeden z nás neví, jak se rozloučit. Nakonec ho promím já: „Tam teda díky. Ráno budu připravená." Vděčně se na něj usměju.

Dominik přikývne a když si všimne, jak zápasím s berlema, otevře mi dveře.

„Díky," řeknu znovu.

Dominik na mě jen mrkne. „Není zač, princezno!"

Zůstanu stát u dveří a rozhlédnu se po pokoji. Myslela jsem, že tu budu pobývat déle. S povzdechem dokulhám ke své posteli a rozplácnu se na ni. Vím, že bych už měla balit, protože s tou nohou mi to bude trvat dvakrát déle, ale nějak se k tomu nedokážu přinutit. Musím myslet na včerejšek a na to všechno, co se stalo. A nestalo, ale mohlo se stát. Cítím se jako totální blbec.

Od včerejšího večera jsem Davida neviděla a jsem za to vlastně ráda. Nevím jistě, jestli bych dokázala čelit jeho pohledu. A už vůbec si nejsem jistá, jestli bych byla schopna se s ním bavit. Teď, když si přehrávám, co všechno se událo, je mi trapně. Nesmírně trapně.

Tváře mi zahoří, když si vzpomenu na jeho dech a na rty, které byly tak zatraceně blízko těm mým. Sice jsem si vzpomněla na tu osudovou party, ale zároveň moc dobře vím, že byl ve mě ještě jiný pocit. Ten, který mi rozbušil srdce ostošest. Ten, který zoufale moc toužil po tom, aby mě David políbil.

Nešťastně si zakryju tvář rukama. Nemá už smysl si namlouvat cokoliv jiného. Stalo se přesně to, před čím mě Jakub varoval a čeho se tak děsím. Zamilovala jsem se. Do Davida Pastrňáka, jednoho z největších hokejových talentů, které má Česko k dispozici.

Monika by se teď triumfálně usmála a prohlásila by, že to od začátku čekala. Já mám ale k úsměvu daleko. Co budu dělat?

Jsem si tím docela jistá. Sama sobě jsem možná svoje city přiznala, ale v žádném případě je nesmím přiznat Davidovi. Bojím se, že měl Jakub pravdu a vážně bych pro něj byla jen holka na jednu noc. Jednorázovka. Nemůžu nikomu dovolit, aby mé srdce zničil ještě víc, než teď je. Ať už mě jakkoliv moc přitahuje, nesmím to na sobě nechat znát.

My dva totiž nejsme stvořeni pro sebe. On je profesionální hokejista, bydlí si v luxusním domě v Bostonu, jezdí luxusním autem, skříně má plné luxusních obleků a může mít jakoukoliv holku, na kterou si ukáže. Já jsem jenom obyčejná holka z města, která chodí na naprosto obyčejnou zdravotnickou školu a je předurčena k tomu, aby měla naprosto obyčejnou práci. Jak jsem si vůbec mohla, byť jen na kratičkou chvíli, myslet něco jiného?

Nesmím mu dovolit, aby mi zlomil srdce. Kdesi hluboko v sobě však vím, že už se to skoro stalo. A pak už to nevydržím a rozbrečím se.

Aloha!
V minulé kapitole se staly události, která vrhla Sandřin život směrem, který rozhodně neočekávala. Takže mě zajímá: čekal to někdo z vás? Nebo vás Sandřin odlet domů a její přiznání překvapuje? :) Budu moc ráda za všechny vaše komentáře a připomínky ❤️
Vaše Elle