Ležím na posteli s mobilem u ucha a vytáčím Mončino číslo. Tak už to zvedni, dělej!! Pravidelné tút tút, které mobil vydává, už mi leze na nervy. Konečně se z mobilu ozve romzrzelé: „Sandy? Ahoj!“

„Moni! Čau, konečně jsi to zvedla, proč ti to tak trvalo, prosím tě?“

Monika se uchichtne. „Vážně to chceš vědět, zlato? Řekněme, že jsem v noci odhodila svoje svršky neznámo kam a tak mi chvilku trvalo, než jsem našla mobil. Jestli mi rozumíš,“ významně se zasměje.

„Panebože, Moniko,“ potřesu hlavou a nevěřícně se ušklíbnu. „Kdo to je tentokrát?“

„Honza Matiášek,“ odpoví mi vítězoslavně.

Málem mi zaskočí. „Matiášek? Ten z juniorky? Děláš si srandu? Není na tebe nějak moc mladej?“

„Mladej? Rozhodně ne, Sandro. Má sedmnáct! A navíc, já nic takového rozhodně neplánovala!“ Její hlas nabere ublíženého tónu.

Fajn. Ujasněme si to. Monika je o dva roky starší, než já. A miluje hokejisty. Totiž, hokej taky. Ale hokejisty ještě víc. A řekněme, že i oni mají rádi ji. Takže se občas stane, že ji některý z nich pozve na rande. Nebo k sobě do bytu. Nikdy však nejde o nic víc. Nikdy s nikým z nich nechodila.

„S hokejisty můžeš randit a ještě lépe: spát, ale s žádným z nich nikdy nenavazuj vážnější vztah!“ říkala mi po každé schůzce. Brzy získala mezi hokejisty pověst holky, kterou lze lehce dostat do postele, týmovky, a pak už se jí nikdy neozvat. A tak toho všichni začali zneužívat, až se nakonec nějak stalo, že se to obrátilo a Monika začala zneužívat je.  Minimálně každý týden, jí psal nějaký hokejista, se kterým si nezávazně užila, jestli by šla na druhé rande.

„Nikdy nechodím na druhý rande,“ říká mi, když zprávu maže. „Sandro, až jednou s někým půjdu na druhé rande, je to vážné.“

Tak tohle je Monika. Jasně. Taky nechápu, jak jsme se zrovna my dvě mohly stát kamarádkami. Ale tak nějak se to stalo, jak říká Monika po každém “rande”.  A ať je Monča jakákoliv, mám ji ráda. Podržela mě ve chvíli, kdy mi bylo nejhůř. Možná to není zrovna nejlepší člověk, ale určitě je skvělá kamarádka. A to je to, na čem mi nejvíc záleží. 

„Ach, takže neplánovala?“ zopakuju nevěřícně. Po tom všem, co jsem vám teď o ní řekla, určitě mé překvapení sdílíte.

„Byla jsem v hospodě. Kvůli Míšovi, však víš.“ Jasně. Monika se snažila už týden uznat Michala Moravčíka. „Všichni jsme koukali na zápas. Mimochodem, fakt bomba! Na živo to muselo bejt úplně úžasný. Ale k věci. Byl tam i Honza a tak nějak... prostě...“ Její hlas vyzní do ztracena.

„Chápu,“ ušklíbnu se. „Než ses stačila vzpamatovat, byla jsi u něj v posteli. Ale samozřejmě, že ty za nic nemůžeš.“ Protočím očima. Chudák kluk.

„Slyším tu ironii, Sandro,“ ozve se naštvaně. „A prosím, pro tentokrát si ji nech, protože... Honza je fajn kluk. Myslím, že... pokud mě někam pozve, půjdu.“

Málem mi zaskočí. Druhé rande? „Ty vole, to myslíš vážně? Chceš s ním pokročit dál?“ Na druhé straně se rozhostí ticho, až se začnu bát, že mi to snad položila. Ale pak konečně tiše odpoví: „Tentokrát je to jiné, Sandro. Nevěřím na takový ty kecy o osudové lásce, ale věřím, že aspoň v tuto chvíli pro mě Honza může být ten pravej. Třeba se to hned po týdnu rozpadne, ale na tom nezáleží, protože hlavní je, že pro mě na rozdíl od ostatních kluků bude něco znamenat.“ Opět zmlkne. Namáhavě polknu a pohlédnu na horu čokolády v rohu pokoje.

Aspoň v tuto chvíli pro mě může být ten pravej. Proč se tolik bojím lásky? Jestliže už i Monika je ochotna se jí poddat, měla bych i já.

„Moni, děkuju. Já... něco jsem si uvědomila. Přeju ti to, ale teď musím končit!“ vyhrknu rychle. Přísahám, že Monika se teď na druhé straně spokojeně šklebí.

„Jasně. Tak pa, kočko a brzo zas zavolej!“

Položím telefon na noční stolek a rychle vyběhne z pokoje. Musím to udělat teď, jinak si to rozmyslím. Zastavím se až před pokojem s číslem šest a chvilku před ním stojím, abych se vydýchala. Pak se nadechnu a zaklepu. Dveře se otevřou téměř vzápětí. 

„Sandy?“ Zjeví se přede mnou Pastrňák s překvapeným výrazem. A bez trička. Panebože, stojí kousek ode mě bez trička. Oukej, dýchej. Když jsi ho masírovala, tak už jsi ho přece polonahého viděla!

„Ahoj, Davide,“ usměju se. Fajn. Tohle by šlo celkem dobře. Dokázala jsem promluvit na nahýho (dobře, skoro), kluka, kterej je sakra hezkej, aniž bych se přitom začervenala nebo zakoktala. „Říkala jsem si... když je dneska volno, mohli bysme uskutečnit naši sázku.“ Vyzývavě nadzvednu obočí.

David se pobaveně zašklebí. „No jasně, proč ne? Mužem jít hned, jen fakt nevím, kde chceš sehnat brusle na krasobruslení,“ tázavě na mě pohlédne.

Uculím se. „To už jsem zařídila. Mám je odložený na stadionu.“

David pochvalně pokýve hlavou. „Naše malá Sandra opravdu chce prohrát, že? Nemáš proti mě šanci! Tak jdem.“ A prostě vyjde ven na chodbu.

Vyprsknu smíchy. „Myslím, že proti týpkovi, kterej si ani neumí oblíct tričko, když někam jde, mám celkem slušné šance,“ pobaveně ho drknu do ramene. 

Davidovi sklouzne pohled na jeho holý hrudník. „Myslím, že by ses za mě neměla proč stydět, kdybych šel takhle ven,“ namítne a já v duchu musím uznat, že má pravdu. Do háje, ty jeho svaly! Proboha, ať už ten můj mozek mlčí. Vážně se teď zrovna rozplývá nad svaly jednoho z největších idiotů?

„Já... stejně bych radši, kdybys na sebe něco hodil,“ zamumlám a uhnu pohledem. Cítím, jak moje tváře nabírají lehce červeného odstínu.

David si pro jednou překvapivě nechá všechny poznámky pro sebe a zkrátka zajde zpátky do pokoje, načež se vrátí v tričku. „Takhle je to lepší, madam?“ mrkne na mě. Oh, ne. Sundej si ho zas! Prolétne mi hlavou myšlenka, za kterou mám okamžitě chuť si jednu vrazit.

Rychle přikrývnu a radši se rozejdu, než mě překvapí nějaká další idiotská myšlenka. David se beze slova připojí ke mně. Na chvilku mezi námi zavládne trapné mlčení, ale pak se mě začne vyptávat na školu a tak cestu k menšímu stadionu, kde národní tým většinou trénuje, strávíme v příjemné konverzaci.

Vejdeme dovnitř. S místním ledařem jsem domluvila půjčení krasobruslařských bruslí a taky jedněch hokejových pro mě. Je to takový milý postarší Francouz, už s šedivými vlasy, kterého tu všichni zbožňují. Takže pro něj nebyl problém, vypůjčit si od místní krasobruslařské školy brusle. Oznámím Davidovi, že pro ně skočím a rozběhnu se do místnosti, kde má pan Bertrand svoje “království”, jak rád říká.

Opatrně zaklepu a živý hlas mě francouzsky pozve dovnitř. „Dobrý den, pane Bertrande,“ řeknu anglicky. Francouz se na mě zářivě usměje.

„Magnifique Sandra!“ zvolá přátelsky a hned popadne dvoje brusle. „Tady to pro vás mám, drahá! Doufám, že jsou to správné velikosti,“ zamrká na mě a podává mi je.

„Děkuju mnohokrát!“ oplatím mu úsměv a převezmu si brusle. Chci odejít, ale ledař mi položí ruku na paži.

„Doufám, slečno, že ten chlapec stojí za to!“

Zmateně na něj pohlédnu. „P-prosím? Jak to myslíte?“ 

Vědoucně se usměje a stiskne mi paži. „My Francouzi lásce rozumíme. Poznáme ji. Zvláště tady v Paříži,“ řekne prostě. Zůstanu na něj tiše zírat.

„Ale já-“ Chci ještě něco říct, avšak Bertrand mě přeruší: „Neměla byste ho nechat čekat. Máte přesně hodinu, než sem přijdou na trénink Švýcaři!“

Vzpamatuju se a rychle přikývnu. „Jistě. Ehmm... děkuju moc, pane Bertrande,“ zamumlám a výběhnu pryč ze dveří. Mám pocit, že láska je teď všude kolem mě. Proč o ní najednou všichni mluví?

Jakmile ale seběhnou že schodů zpátky k Davidovi, všechny myšlenky se mi vykouří z hlavy. Zazubím se na něj a pozvednu do výšky brusle. „Připravenej nabít si zadek?“

David se zasměje a vezme mi z ruky pár mužských krasobruslařských bruslí. „Jasně, ale já určitě nebudu ten, kdo si nabije zadek.“

Založím si ruce na prsou. „Tak se ukaž, pane svedu-všechno-na-světě!“