„Teď už se mnou musíš jít, protože jsem si kvůli tomu vyprosil zvláštní propustku u Jandače!" prohlásí David, opírajíc se o rám dveří pokoje. Unaveně zvednu hlavu z polštáře. Před hodinou jsme dojeli na hotel a ač jsem zápas nehrála, jsem unavená, jako bych na ledě lítala jako blázen místo našich kluků. Nevím, proč mě to tak zmohlo. Možná mě spíš více zmohl ten hrozný sen, než samotný zápas.

„Neměl bys teď být s ostatníma na poradě?" namítnu ospale a snažím se přinutit mozek k normální činnosti.

„Porada skončila. Nebo spíš... odsunula se na ráno. Takže teď máme hodinu na to, abychom zašli do té cukrárny!" vysvětlí mi se zářivým úsměvem. Prohrábnu si rukou vlasy a mrknu na budík.

„Co blázníš? Dyť je jedenáct hodin!" zabručím a nadzvednu se na loktech. Kájina postel je prázdná. Kde sakra je?

„Pavel jí vysvětluje něco ohledně hokeje," ozve se David, když si všimne mého pohledu a významně se ušklíbne. „Tak co, jdeme?"

„Ale je pozdě. Nikde nebudou mít otevřený!" namítnu. Jenže David si z mých námitek vůbec nic nedělá. Prostě se zase jen bezstarostně usměje a pokrčí rameny.

„Se mnou se dostaneš kdykoli kamkoli!" prohlásí sebevědomě. S povzdechem odhodím peřinu a vstanu.

„Tak fajn. Dobře, půjdu," zabrblám nepříliš nadšeně při cestě ke skříni.

„Věděl jsem to!" okomentuje to David a posadí se na Kájinu postel. „Nedokázala bys mě odmítnout, protože jsem dokonalý!"

Ze rtů mi unikne pobavené uchichtnutí. „Dokonalý? Jasně! Souhlasila jsem jen proto, že jsi hrozně otravný!" odporuji mu a přehrabuju se ve skříni. Vůbec nevím, co si mám na sebe vzít. Kdyby při odjezdu Kubin tak nespěchal, mohla jsem si jest sbalit ty hezké modré šaty!

„Ale slečno Jeřábková! Otravný není to správné slovo. Spíše vytrvalý!" ozve se za mými zády zase jeho hlas. V tu chvíli se konečně rozhodnu pro obyčejné bílé tričko a černou mikinu.

„Dobrá, pane Vytrvalý, tak teď pěkně vypadněte z mého pokoje. Chci se převlíct!" otočím se na něj a se založenýma rukama čekám, až se konečně uráčí zvednout svůj líný zadek z postele.

„Mně nevadí, když se tu budete převlékat, slečno," namítne nevinně a zadívá se na mě takovým pohledem, až mi tváře silně zrudnou. Ten namyšlený hokejista mě vážně hrozně štve! A zároveň neskutečně přivádí do rozpaků. „Opravdu mě těší, že se kvůli mně červenáte, madam," prohodí a lehne si na bok. Hlavu si podepře rukou a vytrvale mě propaluje pohledem. Teď už musím být rozpálená jako Slunce, dost možná ode mě brzy chytne celý pokoj. A zavřou mě za žhářství.

„Takové řeči jsou velmi nemístné, pane! A nemáte důvod cítit se potěšen, neboť se nečervenám kvůli vám!" odseknu a rukou mávnu ke dveřím. „A teď byste měl odejít. Nebo potřebujete kompas, abyste trefil pryč z mého pokoje?"

Konečně se zvedne. „Děkuji za vaši laskavost, slečno. Zvládnu to i bez kompasu, ale možná kdybyste mě doprovodila, byl bych vám neskonale vděčen!" řekne a provede rychlou úklonu. Mrsknu po něm polštář.

„V žádném případě!"

„Nu dobrá... už jdu, už jdu!" zasměje se a pomalu s úklonami vycouve z pokoje. Chytnu si na rudé tváře a s úsměvem potřesu hlavou. On je vážně blázen. A taky pořádně namyšlený. A taky skvělý hráč. Ale zamilovaná nejsem... vážně ne, jak jste na něco takového vůbec přišli? Já a zamilovaná? Větší blbost jsem nikdy neslyšela. Já už s láskou nechci mít nic společného. Ani s hokejistou. Ani s žádným klukem.

Rychle se převleču, spletu si vlasy do dvou copů a vyjdu z pokoje.

„Tak můžeme vyrazit, slečno Jeřábková?" mrkne na mě David a nabídne mi rámě. Pobaveně se zasměju, ale pokračuju v naší hře.

„Samozřejmě, pane Pastrňáku. Veďte mě, prosím!" zazubím se a společně vyrázíme chodbou.

Najednou se otevřou dveře jednoho z pokojů a vyjde můj bratr. David se ode mě rychle odtáhne a automaticky stiskne ruce v pěst. Asi má ještě v živé paměti, jak po něm Kuba skočil, když se mě minule dotýkal.

Když nás Kuba spatří, ustrne v polovině pohybu a přejede nás pohledem, z něhož nejde vůbec nic vyčíst.

Ok. Čas na odlehčení atmosféry. „Ahoj, Kubo! Kampak jdeš?" vyhrknu příliš veselým bezstarostným tónem a zasměju se. Nikdo se ke mně ale nepřidá. Kluci se dál měří podezřívavými pohledy. Nervózně se kousnu do rtu a přemýšlím, co dělat. Snad se tady zase nepoperou. Vždyť o nic nejde! Kuba by neměl být tak přehnané starostlivý.

„Šel jsem se jen projít ven. Náhodou. Kam jdete vy?" odpoví mi konečně brácha a jeho hlas zní trochu strojeně.

„Ehm," pohlédnu na Davida a přemýšlím, jestli mám zalhat nebo říct pravdu. Nakonec za mě dilema vyřeší dám David.

„Pozval jsem Sandy do cukrárny. A ona souhlasila," vysvětlí, s důrazem na poslední slovo. Asi aby si Jakub nemyslel, že je snad nějaký únosce nebo tak něco. Podle mě úplně zbytečně - můj bratr má žalostnou fantazii, něco takového by ho nenapadlo ani ve snu.

„Ach tak! Takhle pozdě večer? Neměl bys být na pokoji a odpočívat, Pasto? Zítra hrajeme důležitý zápas proti Bělorusku!" To nevypadá dobře. To vůbec nevypadá dobře! Tenhle tón nasazuje vždycky, když chci jít do kina s Monikou, přestože bych se měla učit do matiky (která mi jen tak mimochodem vůbec nejde, ale to neznamená, že mi musí Kuba rozkazovat!).

„Hele, Kubo, nebudeme tam dlouho. Fakt. A všechno je v pohodě. Nic se mi přece nemůže stát. Nemusíš mít strach! Vážně, určitě tady nepotkáme Drákulu ani žádnýho klauna nebo tak," vysypu ze sebe rychle ve snaze zachránit celou situaci.

Kuba a David na mě trochu nechápavě pohlédnou. Ach, zase jsem mlela blbosti! Stává se mi to celkem často.

„Drákula? Vážně, Sandy?" zasměje se Jakub. Díkybohu! Krize je zažehnána! Výborné, Sandro, to se ti povedlo. „No jasně, však klidně běžte. Můžu s tebou jen na minutku mluvit o samotě?" dodá a já vzdychnu. Teď mě čeká dlouhé kázání. No super. Kuba mě chytne za ruku a vtáhne k nim do pokoje. Nikdo tu není a je tu strašný bordel!

„Promiň. Máme tady trochu nepořádek," omluví se rychle. Trochu?

Nahlas ale nic neřeknu, jen si založím ruce na prsou a vyčkávavě na něj pohlédnu. „No? Co je?"

Najednou vypadá nervózně. Rozpačitě si vjede rukou do vlasů. „Ehm... víš, Sandy. Mám pocit, že za těch pár dnů ses s Davidem trochu... mmm... sblížila."

Nadzvednu obočí. „Sblížila? Kam tím míříš? To se ani nemůžu bavit s tvými spoluhráči?" otážu se nevěřícně.

„Jasně, že můžeš, ale přijde mi, že s Pastou je to... jiné," vysvětluje pomalu a je vidět, že mu činí značně potíže vybírat ty správná slova.

„Jak jiné?" zamračím se. Nemůže se vymáčknout pořádně?

„Prostě nechci, aby ses do něj zamilovala. Po tom všem. Já jen... David není zrovna ten typ kluka na dlouhodobé chození, jestli mi rozumíš." Rozuměla jsem. Ale nechápu, proč mi to říká!

„Jak jsi přišel na to, že bych se do něj mohla zamilovat?" zeptám se s vyzývavě nadzvednutým obočím. Teď mluv, chlapče!

Kuba pokrčí rameny. „Přišlo mi to tak. A on to zkouší na každou. Dokáže být docela... přesvědčivý. Sandy, já jen nechci, aby ti ublížil. Buď prosím tě opatrná!"

„Myslím, že dokážu sama posoudit, kdo za to stojí!" odseknu trochu uraženě. Nevím, jak ho vůbec napadlo, že bych se do Pasty mohla zamilovat! Snad sám ví, že od té příhody o žádný vztah nestojím. A že si nikoho nepouštím příliš k tělu. Doslova. „Jsme jen přátelé. Kamarády snad mít můžu, ne? Takže se k němu přestaň chovat tak nepřátelsky a mě diktovat život!" dodám naštvaně.

Kuba si viditelně oddechne a přikývne. „Dobře, dobře! Chápu. Promiň, jen jsem měl strach."

Uraženost ze mě okamžitě opadne. Pousměju se a obejmu ho. „Nemusíš mít strach. Už se o sebe dokážu postarat sama," zašeptám. Cítím, jak Kuba znovu přikývne a pak se od něj odtáhnu. „Můžu teď teda jít?" zeptám se.

„Samozřejmě. Užijte si to. A nepřijděte moc pozdě!" usměje se na mě, ale já na něm moc dobře vidím, že se k úsměvu musí přemáhat.

„Jakube, mám jen jedno srdce. A to nehodlám dát jen tak někomu," řeknu tiše předtím, než otevřu dveře.

„Já vím." Je poslední, co ještě slyším, než vyklouznu na chodbu. Tam na mě čeká nervózně se tvářící David.

„Ehm... tak co. Máme rande povoleno?"

Pohrozím mu prstem. „To není rande!"

David pokrčí rameny. „Každý to nazývá jinak. Já rande!" Mrkne na mě. Kdesi hluboko v hlavě mi zazní Kubovi varování. „Zkouší to na každou." Jenže my dva jsme přece opravdu jen přátelé! Známe se krátkou dobu a navíc, proč by to měl zkoušet zrovna na mě? Kuba je jen přehnaně ustrašený. Nic za tím není. Přesto ve mě trochu hlodají obavy. Co když je stejný jako všichni ostatní? Odvleče mě někam do temné uličky a...

Tak dost, Sandro! On takový není. Přestaň se chovat jako ustrašená slepice. Konečně začni zase normálně žít!

„No dobře. Ale já to rande nenazývám!" řeknu důrazně. „A teď už teda pojďme."

David přikývne a společně vyjdeme ven z hotelu. Nadechnu se čerstvého nočního vzduchu a zakloním hlavu. Na nebi září miliony hvězd. Vždycky jsem si představovala, že každý člověk, má jednu svou hvězdu. A když umře, jeho hvězda umře s ním.

David nám odchytí taxíka a brzy už projíždíme osvětlenými uličkami noční Paříže. Tohle město, jako by se probouzelo až v noci. Míjíme spoustu lidí, kteří kráčí po skupinkách nebo v zamilovaných dvojcích. Nevím, kam se mám dívat dříve. Paříž mě naprosto okouzlila. Když taxík zastaví, skoro se mi z něj nechce vylézat. Nejradši bych celou noc jezdila po Paříži, bez všech svých starostí a trápení.

David zaplatí taxikáři a pak se obrátí na mě. „Neříkal jsem ti snad, že se se mnou dostaneš kamkoli kdykoli?" zazubí se a rozpřáhne ruce kolem sebe. „Paříž je jako každé velké město. Žije v noci."

Po tváři se mi rozlije nadšený úsměv. „Hele, co kdybychom do žádné cukrárny nešli a prostě... žili s Paříží?" navrhnu tiše. David se mi zadívá do očí a úsměv mi oplatí.

„Vaše přání je mi rozkazem, dámo!" zasalutuje.

A tak běháme po ulicích, smějeme se, párkrát ze srandy děláme sochy, hazíme kamínky do řeky přímo vedle cedule ZÁKAZ HÁZET COKOLIV DO ŘEKY!, hrajeme si na bezdomovce a vyjíme polovinu kebabu.

Je mi fajn, jako už dlouho ne. Cítím se, jako by do mého života zapadl poslední dílek puzzlí. S Davidem můžu být sama sebou. Nemusím se přetvařovat. Nemusím nic předstírat. Prostě jsem.

Nakonec mě David zavede na jednu vysokou vyhlídkovou věž a Paříž zůstane daleko pod námi. Ohromeně sleduju milion blykajících světýlek města a pak zvednu hlavu a sleduju milion světýlek nebe. Jako bychom se ocitli uprostřed vesmíru.

„To je krása," vydechnu, na nic víc se v tu chvíli nezmůžu. David neříká nic. Jen tiše stojí opřený o zábradlí a hledí do dálky. Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že se mu v očích lesknou slzy. „Děje se něco?" hlesnu opatrně a trochu neohrabaně mu položím ruku na záda. I přes tričko cítím, jak se mu napnuly svaly. Mlčí a dál upřeně zírá na Paříž. Pak zvedne ruku a rychlým pohybem si otře slzy.

„Tohle byla naše poslední dovolená i s tátou," řekne jen. Překvapeně na něj pohlédnu. Najednou vůbec nevím, co mám říct, co mám dělat. Neumím utěšovat lidi.

„Tvůj táta je...," rozpačitě se odmlčím. Bojím se vyslovit to slovo mrtvý.

„Jo. Můj táta zemřel," přikývne David a v jeho hlase je cítit znatelná bolest. Nervózně se kousnu do rtu.

„To jsem nevěděla. Mrzí mě to," zamumlám a vzápětí bych si nejradši jednu vrazila. Mrzí mě to. Tak známá a pořád dokola omýlaná fráze. Vážně tě nic lepšího nenapadlo, Sandro?

Ale David, jako by mou přítomnost ani nevnímal. „Už je to tak dlouho a stejně to pořád bolí. Přestane to někdy?"

Vzpomenu si na svou vlastní bolest. Pach alkoholu a kouře. Cizí rty na mých. Studená zeď. Smutně zavrtím hlavou. „Ne. Některé bolesti jsou jako hvězdy. Časem možná přestanou svítit tak jasně, někdy dokonce zhasnou úplně. Ale i tehdy po nich zbyde černá díra, která všechno spolyká."

„V tom případě mám v sobě miliony hvězd," vydechne David a konečně se na mě obrátí. V šedých očích má bolestný výraz, ale jeho rty se lehce usmívají. „Stejně jako na obloze."

„Úplně ti rozumím," zašeptám a do očí se mi taky začnou tlačit slzy.

David se zase odvrátí a chvíli vedle sebe jen tak stojíme, každý přemýšlející nad svou bolestí. Nad svou hvězdou nebo černou dírou. Jak dlouho se mi ještě bude zjevovat ve vzpomínkách o několik let starší kluk s černými vlasy, tvrdýma hnědýma očima a posměšným úšklebkem na rtech? Jen tak dlouho, jak velký je vesmír. Pak David znovu promluví.

„Občas už si nemůžu vybavit jeho hlas, styl chůze nebo úsměv. Bojím se, že jednoho dne se probudím a nevzpomenu si, jak vypadal." Prohrábne si vlasy a v tom pohybu je cosi tak zoufalého a bolestného, až se mi sevře srdce. A v tu chvíli zatoužím udělat něco, co jsem od té doby s nikým jiným, než tátou nebo bráchou nedělala. Nemám čas přemýšlet nad tím, jestli je to správné. Jestli to zvládnu. Zhluboka se nadechnu.

„Davide, otoč se na mě," špitnu tichým rozechvělým hlasem. Pomalu se ke mně otočí a tváří se překvapeně. A já ho obejmu. Obtočím mu ruce kolem pasu a pohladím ho po zádech. V první chvíli je tak udivený, že se na nic nezmůže, ale pak se pohne a já ucítím teplo jeho ruk na svých zádech.

Překvapivě nemám chuť utéct. Vlastně toužím po jediném; aby se zastavil čas a my takhle mohli zůstat navěky.

Poprvé od té události.

Poprvé od okamžiku, kdy mě jeden o pár let starší kluk málem znásilnil.

Už měl sundané kalhoty a vyhrnoval mi sukni, když do chodby přiletěla moje kamarádka.

Přimknu se k Davidovi ještě víc. A pak už to nevydržím a rozbrečím se.

Dlužím vám obrovskou omluvu, že jsem tak dlouho nevydala kapitolu. Měla jsem ji rozepsanou, ale pak najednou bum a nebyla jsem absolutně schopna napsat jedinou rozumnou větu. Ještě se k tomu přidaly písemky ve škole a olympiáda, kde jsem dvakrát vstávala ve čtyři, kvůli hokeji. Ale dneska jsem si v autobuse pistole Imagine Dragons a najednou to šlo úplně samo, takže tady máte 2325 slov! 🎉

Budu moc ráda za vaše názory v komentářích!

A co říkáte na výkon našich sportovců má olympiádě? Za sebe musím říct, že jsem na ně hrdá! I když to samé se nedá říct o rozhodčích v hokeji 😒.