Zvládla jsem to. Jsem oficiálně pomocnice zdravotníka na letošním mistrovství světa ve Francii. Pořád tomu ještě tak docela nemůžu uvěřit - opravdu se to děje zrovna mně?

Neobešlo se to bez problémů, samozřejmě! Můj odjezd do Francie znamená, že dlouho zameškám ve škole, ale naše ředitelka usoudila, že je tohle skvělá praxe a zkušenost, takže mi dala povolení. Horší bylo, přemluvit rodiče, ale i je jsem přesvědčila, že je to jedinečná příležitost.

Jakub z toho zprvu taky nebyl nadšený a chtěl mi to zakázat. Myslím, že se o mně prostě jen bojí. Ale já tam chci hlavně kvůli němu a hokeji, nemám v plánu v noci vymetat kluby, nebo kdo ví, co má za představu, že tam chci dělat. Nakonec jsem přesvědčila i ho. A myslím, že je vlastně vyhlídkou mojí přítomnosti potěšen.

Ostatní hráči z týmu mě však přivítali s nadšením. Mám tu výhodu, že u většiny si jejich jména pamatuju, jinak nevím, jak bych tolik Jakubů rozeznala od sebe.

Můj kolega zdravotník, Petr Bága mou pomoc také uvítal. Prozkoušel si mě v několika základních věcech, a když viděl, že nemám problém s tekoucí krví, první pomoc zvládnu levou zadní a na naraženiny mám speciální mastičku, po které se téměř okamžitě uzdraví, zaníceně trenérovi tvrdil, že jsem jejich spása.

Dokonce i po týdnu mám pocit, že můj mozek je trochu zpomalený a ještě tu informaci nepřijal. Jsem trochu vedle i teď, kdy sedím se svou nejlepší kamarádkou a bláznivou hokejovou fanynkou v jednom v kavárně.

„To myslíš vážně, Sandy? Vzali tě na mistrovství jako zdravotnici? Pojedeš do Paříže?" ujišťuje se Monika ohromeně. Oči má vykulené a plné ohromení.

„Jo! Taky tomu pořád nemůžu uvěřit. Budu se denně potkávat s Voráčkem! Jen si to představ!" usmívám se, v obličeji přihlouplý výraz štěstí, který se mi tam usídlil na celý tento týden.

„Nebo budeš ošetřovat nahýho Dominika Kubalíka," zazubí se s šibalským mrknutím. Proti své vůli cítím, jak se mi do tváří žene červeň. „To by se ti líbilo, ne? Nebo co takovej David Pastrňák?" Teď už můj obličej svítí jako semafor, takže radši sklopím obličej do šálku s čajem.

„Nech toho, Moni!" zaskučím, ale musím se tomu také smát. Ta představa je absurdní. Na kluky nemám čas a vážně neplánuju chodit s hokejistou. A ani s nikým jiným chodit nechci. Ne po tom, co se stalo. A mimoto; brácha by jakéhokoliv spoluhráče zabil, kdyby si přede mnou jen svlékl tričko. Také že jim to hned oznámil. Při té vzpomínce se nechtěně pousměji.

„Jestli se někdo Sandy dotknete, byť jen jedním prstem, urvu mu palici, i kdybychom kvůli tomu měli prohrát mistrovství!" prohlásil výhružně po té, co jsem se se všemi seznámila.

„Hele, já se o sebe umím postarat!" namítla jsem. Kuba se na mě ohlédl a ve tváři mu zaškubal sval. Výraz jeho tváře jasně říkal: opravdu? Bojím se o tebe. Nikdo z hráčů však jeho pohled nezaznamenal. Dominik mě dloubl prstem do boku a vesele se ptal, čím mu urazí hlavu. David ho žádal, aby mu hlavu urval rychle, protože nemá rád pohled na krev. Mrázek se tázal, jestli se budou vztahovat nějaké výjimky na raněné. A Pavel Francouz se chechtal tak poctivě, až spadl z lavičky a vysloužil si za to nesouhlasný pohled své přítelkyně Karolíny.

Pobaveně jsem nad nimi zakroutila hlavou a v duchu se sama sebe ptala, kam jsem to sakra vlezla. Připadala jsem si jako v blázinci a ne šatně hokejové reprezentace. Holt, to jsou kluci. Nikdy jsem jim nerozuměla.

„Neboj, zvykneš si," ozvala se za mnou Kája, pozorujíc Pavla, kterak se hrabe zpátky na lavici.

„No... nevím. Chovají se takhle pořád?" zapochybuju.

„Pořád," souhlasí Kája, „jak malé děti!"

Tak to tedy bude něco. Předpokládám, že takový květen jsem ještě nikdy nezažila.

„Země volá Sandy, země volá Sandy! Jsi tam?" S trhnutím se proberu ze vzpomínek a nechápavě zamrkám na kamarádčinu ruku, kterou mi urputně mává před obličejem.

„C-co je?" vyderu ze sebe. Monika si nevěřícně odfrkne.

„Ty jsi fakt mimo, Sandy," konstatuje a na jeden zátah do sebe obrátí zbytek kávy. Omluvně pokrčím rameny. Co si budeme nalhávat, má pravdu. Poslední dny opravdu jsem mimo. Nemyslím na nic jiného, než hokej. Stěžuje si mamka, taťka i učitelé ve škole. Jenže můj mozek zkrátka odmítá přemýšlet nad čímkoli jiným. „Ale nedivím se ti," přizná se po chvilce. „Já bych to měla stejné. Ach jo... jak já ti závidím!"

„Třeba by šlo nějak zařídit, abys jela taky," navrhnu nesměle, ale Monika si mě změří skeptickým pohledem.

„No jasně. Můžu jet jako náhradník obránců, ne?" ušklíbne se ironicky. „Naši by mě stejně nepustili."

„No... tak to budu muset s těma jelitama přežít sama," povzdechnu si a neradostně se při té myšlence ušklíbnu.

„Ale doufám, že mi aspoň pošleš pohled!" prohodí a varovně vztyčí prst. „Nebo fotku Pastrňáka v boxerkách... to by mi stačilo, jsem skromná," dodá s nevinným úsměvem.

„Propána, Moniko! Nikdo se přede mnou svlékat nebude!" Zaúpím a při té myšlence se podvědomě otřesu. Dřív bych po takových slovech utekla, ale s Monikou mi překvapivě takové narážky až tak nevadí. Přestože se nedokážu smát úplně uvolněně, je to obrovské zlepšení.

„A co když se někdo vážně zraní třeba... na zadku?" nevzdává se.

„Tak ho bude ošetřovat Petr Bága," odseknu, ale koutky mi zacukají k úsměvu. Rychle zvednu k ústům šálek kávy, abych jej skryla.

„A když zrovna nebude po ruce?" zvýší moje kamarádka kalibr a vyzývavě na mě pohlédne. „Pak to budeš muset udělat ty. Tohle ti fakt závidím."

To už nevydržím a vyprsknu smíchy. K mé smůle mám zrovna v tu chvíli pusu plnou čaje, takže se hnědá tekutina samozřejmě objeví na čistě bílém ubrusu. Monika nade mnou potřese hlavou.

„Už víš jak se francouzsky řekne: omlouvám se?" zeptá se mě vážným hlasem. Ta otázka mě zaskočí. Otřu si slzy smíchu a vyheknu že sebe: „Cože?"

„Abys věděla co říct, když se ti tam tohle stane. Nebo budeš muset chodit na rande jen s těmi hokejisty, kteří umí francouzsky... čímž se ti výběr docela zúží!" vysvětlí s úsměvem. Protočím očima.

„Moni, fakt nemám v plánu, chodit tam s kýmkoliv na rande, ať už bude umět francouzsky nebo mě!"

„To se ještě uvidí!" nechá se slyšet a já si jen povzdechnu. Proč vždycky musí mít poslední slovo...

🏒🏒🏒

„Růžový tričko? Ne, k tomu mi nic neladí... hm, vezmu si tohle červený. Vlajku České republiky... do háje, kam jsem ji zas strčila? Aha, tady je. Dres, trubku... no jasně, foťák!" Pobíhám po pokoji jako splašená a snažím se ještě narychlo dobalit nějaké věci. Už za čtyři hodiny nám jede autobus do Francie a já pořád nemám sbalený kufr.

Ten měsíc mi uběhl rychleji, než doposud celý rok. Prožila jsem ho v jedné velké euforii. Poznala jsem, že kluci jsou tým a táhnou za jeden provaz. Věřím, že letos bychom konečně mohli ukončit těch pět smolných let bez medaile a ukořistit ten nejcennější kov.

Když vidím, jak se kluci snaží, jak dřou a opravdu chtějí hrát dobrý hokej, přála bych jim to.

Trochu mě překvapilo, s jakým nadšením mě kluci vzali mezi sebe a jak rychle jsem zapadla do jejich týmu. Nejsem zvyklá být středem pozornosti a nikdy jsem neměla moc klučičích kamarádů. A teď jich mám hned několik - takových, které by mi nejedna holka záviděla.

„Sandy? Máš už sbaleno?" Do pokoje strčí hlavu Kuba a když se mu naskytne pohled na mě, jak klečím uprostřed hromady oblečení a vybírám ty nejlepší kousky, vzdychne. „Prosím tě! Nejedeš na módní přehlídku! Prostě si něco sbal, jinak nestihneme letadlo!"

Prostě si něco sbal! Ušklíbnu se. Jakubovi se to lehce řekne. Měl sbaleno do patnácti minut a to ještě stíhal sledovat zápas z NHL. Já vlastně věci do kufru naházela už před pěti dny, jenže mezitím jsem to už několikrát přerovnala, něco přidala, něco ubrala.

„Ty bys po Paříži klidně chodil i v pyžamu, ale já chci aspoň nějak vypadat!" ohradím se. Kuba se jen ušklíbne, zamumlá cosi o pitomých holčičích problémech a vycouvá pryč z mého pokoje. Mrknu na hodinky. Ještě čtyři a půl hodiny. To stihnu. Určitě!

Zhluboka se nadechnu a znovu se pustím o vybírání vhodného oblečení. Přitom na sebe pořád dokola nadávám, proč jsem se já, husa hloupá, nesbalila dřív.

Po hodině konečně s funěním zapnu kufru naplněný k prasknutí a setřu si pomyslný pot z čela. Ještě nikdy v životě pro mě balení nebylo tak obtížné.

Někdo zaklepe na dveře. Vyčerpaně křiknu: „Dále!" A do mého pokoje vejde mamka s nervózním úsměvem.

„Ahoj, Sandy," pousměje se, „Koukám, že už máš sbaleno... opravdu tam chceš jet?"

„Jo, mami. Já to zvládnu," přikývnu energicky a snažím se na sobě nedat znát strach, který se ozval v mém nitru a teď na mě dotírá posměšnými otázkami. Opravdu to zvládneš, Sandro? Po tom všem? Nevydržíš to tam! Bude tam tolik mužů... copak ty se nebojíš?

Mamku jsem ale zřejmě nepřesvědčila. Ona na mě vždycky všechno pozná. Změří si mě starostlivým pohledem. „Zvládneš to? Budeš tam mezi samýma klukama. Víš přece, že doktorka říkala, že-"

„Mami, budu v pořádku," přeruším ji trochu roztřeseným hlasem. Čím víc o tom mluví, tím víc se mi to připomíná. Zhluboka se nadechnu, abych se uklidnila. Nemysli na to! Přikazuju si v duchu.

„Musím se toho strachu konečně zbavit, mami," namítnu tiše. Nemluvím však jen k ní, ale i k sobě. „Navíc; bude tam přece Kuba. A nikdo z těch kluků by mi nic neudělal."

Vidím, jak o tom máma přemýšlí. Nechce mě pustit, poznám to z jejího výrazu ve tváři. Ale držet mě tu nemůže. Už jsem dospělá. Nakonec si jen hlasitě povzdechne. „Snad máš pravdu, Sandruško," zašeptá a pevně mě obejme. „Ale kdyby přece jen něco: neboj se mi zavolat!"

Po hrozně dlouhé době jsem konečně napsala další kapitolu! Dokopala mě k tomu především vaše povzbudivé komentáře, takže vám za to moc děkuji! Především tobě, Ifcaaa za to, žes mě neustále zasypávala otázkami, jak jsem na tom s další kapitolou :D Tak doufám, že se vám líbila.

A jen tak mimochodem: už se těšíte na hokejovou sezónu? A jakým klubům fandíte? Pište do komentářů, ráda si počtu!

Pro mě osobně je srdcovka Boston Bruins. Pokud bych měla zmínit další oblíbený tým, tak to jsou Canes a Vancouver.

Hezký zbytek dne!

Elle