Bylo právě 8:00, když se loď pomalu vynořila zpoza planety a její prostory prosvětlilo sluneční světlo. Začal tak další den a nachýlil se čas odletu kolonizačního modulu. Lodí se pro čtyři lidi naposledy rozezněla siréna. Ti měli být v 8:30 nastoupeni v hangáru i se všemi svými zavazadly. To byl nakonec poměrně složitý úkol, a to hlavně pro Eugene. Včera byli spolu s Lukem vzhůru dlouho do noci, možná právě proto, že se nechtěli loučit se svými romantickými společnými chvílemi, a tak to byl nakonec Luke, kdo pozdě v noci nadnesl, že už by měli jít spát a jednou pusou na dobrou noc se s Eugene rozloučil. Ta navíc, myšlenkami stále ještě na večírku, nemohla dlouho usnout a ráno se cítila jak kdyby nespala poslední tři dny. Snad bude mít možnost se trochu dospat během příprav. Přeci jen čas na úpravu dosedací plochy nebyl zase tak šibeniční.

"Nevyspalá?" měřil si ji pobaveným pohledem Luke, který se znenadání objevil vedle ní. Nevypadal, že by ho včerejší ponocování nějak vyvedlo z míry, byl usměvavý a klidný jako vždy.

Kromě něj už tu byli i Andres s Julee, s těmi už Eugene mluvila a zjistila přitom, že se svým včerejším odhadem trefila do černého. Andres hrál celou noc online hry se svými přáteli a Julee, jindy docela nesvá ve společnosti cizích lidí, si včera vyrazila na večírek s kamarádkou a seznámila se tam s Marcusem, sympatickým mladíkem a členem týmu pro správu zbraňových systémů. Ona byla výbornou pilotkou, on se zase vyznal v bojové technice, a tak si dohromady dobře rozuměli.

Konečně se z amplionu ozval hlas, který zahájil malý odletový ceremoniál a představil posádku modulu přihlížejícímu davu. Následně vyzval čtveřici i přítomné techniky k poslední kontrole stavu plavidla. Žádná závada však naštěstí nebyla objevena, modul měl dost paliva, aktivní tepelné štíty, funkční zbraňové a radarové systémy i dostatek zásob na palubě.

"Zažehněte motory, otevřete přetlakovou komoru, otevřete vrata do vesmírného prostoru," zněly další rozkazy z amplionu a Julee zapnula jedno z tlačítek na palubní desce. Ozval se hukot a dva velké raketové motory začaly pomalu pohybovat plavidlem kupředu.Celý modul vlastně vypadal jako takové malé letadélko s oblým předkem a spodkem, aby lépe odolávalo teplu při sestupu k planetě. Bylo dlouhé něco přes dvacet metrů, široké asi čtyři. Přistávalo na typický trojkolový podvozek, ale v případě nutnosti je mohlo vyměnit za dvě ližiny a díky naklopitelným motorům mohlo startovat i z místa. Motory poháněla speciální vysoce výbušná směs, která k reakci potřebovala jen minimum kyslíku či některých vzácných plynů. V případě, že motor neměl k dispozici žádný z těchto plynů, jako tomu bylo třeba ve vesmíru, vháněl se dovnitř kyslík z bomb, vyměnitelných zevnitř z kabiny. Modul díky tomu mohl i meziplanetárním prostorem nalítat obrovské množství kilometrů.

Konečně modul pomalu projel přetlakovou komorou a zastavil se na jejím konci, před obrovskými kovovými vraty. Na obou stěnách u vrat se rozblikaly červené majáky a obě křídla se začala pomalu otevírat.

"Letíme!" oznámila jim Julee vzrušeně, když byla mezera konečně dost velká, aby se do ní vešli, a zapnula další tlačítko z panelu před sebou. Motory nabraly silnější tah a plavidlo se vrhlo ze své mateřské lodi vpřed. Během chvíle nabralo neuvěřitelnou rychlost a vydalo se směrem k planetě. Nikdo z přítomných vzrušením ani nedýchal - výprava začala.

"Kurz E11, do přistání zbývá půl obratu planety, máš, Julee, správný směr, nebo potřebuješ jeden obrat navíc?" zeptala se Eugene zatímco sledovala informace o jejich pohybu na obrazovce před sebou.

"Všechno oukej, můžeme jít do atmosféry," odpověděla jí jejich řidička a ukázala palec nahoru.

"Skvěle, posílám ti na monitor odpočet, až ti dotiká časomíra, zapni si tepelné štíty. Andresi, připrav sondu, možná ji budeme potřebovat," rozdávala další rozkazy velitelka.

Štěstí jim však zdá se přálo. Když sestoupili do atmosféry, ukázalo se, že na celé jejich trase je jasno a nikde není žádný problém s počasím. Julee navíc předvedla své zkušenosti s létáním a navedla modul tak dobře, že atmosféra nenamáhala třením štíty natolik, aby se zahřály na kritickou hodnotu nebo se k ní třeba jen přiblížily. Na mapě se brzy objevilo oznámení, že právě prolétají nad sektorem E11 a míří správným směrem, takže vše vypadalo na hladké přistání na první pokus, což bylo něco tak neuvěřitelného, jako potkat jednorožce, a dost možná, že to bylo i vzácnější, protože i sama Eugene se už na jedné ze svých výprav setkala se zvířaty, která byla skutečně jako jednorožci pojmenována.

"Výtečná práce," pochválila proto řidičku, "s takovým rychlým přistáním nám už může Luke začít chystat skafandry a rampu."

Veškerá radost se však ukázala jako předčasná. Před lodí se totiž z ničeho nic zablesklo a ozvala se ohlušující rána. Celý modul se otřásl a rozeznělo se několik varovných signálů.

"Co se to sakra děje?" vykřikla Eugene.

"Levý motor je v hajzlu," seznámil je se situací Andres, který ze svého místa viděl na levé křídlo okénkem hned vedle jeho stanoviště. Jako v odpověď začal stroj během letu vibrovat, jeden mrtvý motor byl v takové rychlosti opravdu znát.

"Nedokážu to uřídit," ozvala se Julee s neklidem v hlase, "musíme nouzově přistát."

Ještě ani nedořekla větu a ozvala se další rána, která otřásla celým plavidlem. V další vteřině prudce vzrostla teplota tepelných štítů na předku.

"Něco nám vyřadilo štíty na předku, musíš přistát okamžitě, jinak se usmažíme," křičela Eugene nervózně.

"Zkusím to, ale Bůh nám pomáhej," odpověděla jí řidička stručně a strhla řízení k zemi. Modul začal rychle ztrácet výšku a za chvíli stále ve velké rychlosti dosedl na zem. Ozvalo se hlasité skřípění plechů o pouštní písek a potom... potom už jen ticho.