Kafka by byl nadšenej!

Probudila jsem se akorát včas! Zrovna se úřad odemykal. Vylezla jsem ze spacáku a začala na místě klusat. Uklízečka se zamračila a gestem naznačila, že můžu vejít. Pomalým krokem jsem došla do pátého patra, našla kancelář a spokojeně jsem se uvelebila na židličce. Tentokrát už mě nenachytají, pomyslela jsem si. Postupně se čekárna začala plnit různými lidmi, ale mně to nevadilo, já totiž byla první. Konečně se otevřely dveře a vyšla paní s plnicími pery místo náušnic. ,,Další," řekla, jakoby už snad někoho přijala. Začala jsem se zvedat, ale předběhl mě nějaký pán.
,,Prosím vás, já tu byla první," houkla jsem nejistě na pána. Všichni otočili hlavu mým směrem a sledovali, co se bude dít.
,,A jaké máte číslo?" zeptala se znuděně úřednice.
,,Číslo?"
,,No jistě. Musíte mít číslo. Si dojděte dolů, tam se vydávají čísla." Prohra! A ponížení k tomu. Prohlédla jsem si plnou čekárnu, kde už všichni určitě měli číslo. Sešla jsem schody a našla automat s nápisem Čísla. Zmáčkla jsem tlačítko a stroj začal vrnět, třást sebou a svítit všemi barvami. Vyjelo číslo 832. Povzdechla jsem si a uvázala si číslo kolem hrudního koše. Teď už mě nikdo nezastaví, zaradovala jsem se. ,,Okamžitě stůjte!" slyšela jsem pištivý hlas. Trpělivě jsem se zastavila a otočila se. Nevěděla jsem, jestli jde o muže, ženu, jinou formu života... Tato osoba přistoupila těsně ke mě. Pohlédla na číslo, pak si mě změřila pohledem celou. ,,Nemáte vhodnou obuv. Navíc, náš úřad nevydává nápoje. Myslíte si, že to zvládnete bez tekutin?"

Zavázala jsem si tkaničky u nových tenisek a mířila jsem ke schodům. ,,Ale prosím vás... To přece musíte být za startovní čárou," pronesla osoba a nevěřícně zavrtěla hlavou. Nádech nosem, výdech ústy. Klekla jsem si a připravila se. Osoba mi odpočítala tři vteřiny a vystřelila. Napřímila jsem se a běžela jsem do pátého patra. Jenže už v prvním patře na mě vybafl nápis: 1. zastávka k 5. patru. Vydala jsem se po šipce do otevřené kanceláře. Seděl tam mladý pán a kouřil doutník. ,,Dobrý den," pozdravila jsem udýchaně. Jenom vzhlédl, ale nic neodvětil. Dál vesele pokuřoval. ,,Víte, já bych potřebovala..."
,,Já vím," skočil mi do řeči a mile se usmál. Napadlo mě, že mi hned poví nějaké informace, jak se dostat do pátého patra, jenže mladík nevypadal, že by měl v plánu se mnou mluvit.
,,A mohl byste mi, prosím, říct...?"
,,Mohl bych?" zauvažoval a odmlčel se. ,,Já vlastně vůbec nevím, co po mě chcete."
,,Já chci do pátého patra," odpověděla jsem a začalo mi tikat v oku.
,,Ach tááák. A máte číslo?" Souhlasně jsem přikývla. ,,A co vhodnou obuv?" Znovu jsem pokývala hlavou. ,,A proč teda nejdete do pátého patra?" podivil se.
,,Protože je tu napsané, že jste první zastávka při cestě do pátého patra." Mladý muž se zasmál tak moc, až se zakuckal.
,,Zastávka ano. Taky jste se zastavila, ne?" Nechápavě jsem na něj zírala. Opatrně jsem vstala a očekávala, že mě zastaví. Neudělal to.

Ve druhém patře jsem musela podle šipky k paní, která telefonovala. Pokynula rukou, abych se posadila. ,,Tak jsem jí řekla, že se s ním musí rozejít a ona, že ho má ráda... Vyplňte informace o vaší osobě... A pak mi tam začala brečet, že nechce být sama." Vzala jsem si propisku a začala doplňovat údaje. Když jsem byla hotová, podala jsem papír zpátky ženě. Ta na něj letmo pohlédla a vrátila mi ho. ,,Chybí vám tam obor, ve kterém podnikáte."
,,Já nepodnikám. Já jsem nezaměstnaná."
,,Tak obor, ve kterém pracujete."
,,Já nepracuju. Já jsem nezaměstnaná," zopakovala jsem, jenže paní mě ignorovala a vyprávěla vtipnou historku z restaurace. Ten, kdo byl na druhé straně telefonu, se musel hrozně bavit, jenže já už se cítila zoufale. Chvíli jsem přemýšlela, jak zaměstnankyni úřadu vysvětlit celou situaci. Nakonec jsem do kolonky ,,obor podnikání" napsala: systematické ničení svého psychického stavu. Dala jsem papír paní, ta spokojeně přikývla a nechala mě odejít.

Ve třetím patře jsem dostala další papír. Bylo tam pouze napsané: Co chci. Vzala jsem pero a napsala jsem: nový pas. Úředník se podíval přes stůl a zamračil se. ,,Je skvělé, že umíte takhle hezky česky, ale myslíte, že tomu porozumí i někdo z ciziny?"
,,Já si ale zařizuju pas v Česku," oponovala jsem.
,,Slečno, tohle prostě neprojde," řekl pán a rovnal dál archy papírů. Škrtla jsem předchozí nápis a nervózně jsem naškrábala: new passport. Muž se znovu podíval a povzdechl si. ,,A co když někdo neumí anglicky?"
,,Tak jak to mám napsat?"
,,No napsané to nikdy nepochopí všichni," odpověděl záhadně a (když viděl mou bezradnost) dodal: ,,Přece obrázku porozumí každý."
,,Mám nakreslit pas?" ujistila jsem se a když pán souhlasil, chopila jsem se obyčejné tužky číslo 2. Udělala jsem obdélník, ten jsem rozpůlila a do malého čtverečku jsem nakreslila svůj obličej. Vypadalo to jako dílo dítěte navštěvujícího mateřskou školu, ale pán byl zjevně spokojen.

Čtvrté patro mělo pauzu na oběd, takže jsem ho prostě vynechala. V čekárně jsem proběhla cílovou páskou, byl mi zapsán čas a dostala jsem listinu potvrzující, že jsem vše zvládla. Sedla jsem si na židličku a čekala jsem dalších sedm hodin. Přišla jsem na řadu jako poslední. Vstoupila jsem do kanceláře a paní s pery místo náušnic si prohlížela mou složku. ,,Takže nový pas? No to nebude vůbec žádný problém. Pár minutek a bude to," pronesla a věnovala mi zářivý úsměv. Konečně jsem měla pocit, že se mi začíná dařit. ,,Akorát budu potřebovat jednu maličkost." Cokoliv! Byla jsem odhodlaná udělat cokoliv! Chtěla jsem to mít už za sebou a nic nemohl být natolik velký problém, abych ho nepřekousla. Paní mi podala papír. Byla tam spousta čísel.
,,Co s tím mám dělat?" zeptala jsem se zmateně.
,,Vypočítat. Trojčlenkou, samozřejmě," odpověděla paní. Tak jsem se zvedla a odešla. Pas jsem stejně nikdy moc nepotřebovala.