Za sedmnáctero horami, šestnáctero řekami a nespočetně mnoho údolími a jedním průlivem, v zemi zvané Albion, žil mladík jménem Andrew. Tento mladý muž měl velký sen. Přál si být nejlepším vypravěčem příběhů. Měl však pocit, že nemá žádné nápady. Velice se tím trápil. Jednoho dne usedl doprostřed rozkvetlé louky a pravil zvučným hlasem: ,,Ó, Thálie! Múzo vznešená! Polib mne, bych mohl svými příběhy vnášet do lidských srdcí radost!"
K jeho překvapení se před ním zjevila dívka. Dlouhé vlasy měla ozdobené korunou z květů. Vlečku bílých šatů si přidržovala rukama. Vznášela se nad zemí a celý svět okolo ní se tetelil jako když horko roztřepotá vzduch.
,,Co jsi pro můj polibek schopný udělat, chlapče?" zeptala se, ale její ústa se neotvírala.
,,Cokoliv," vyhrkl Andrew, ,,cokoliv, ó, Thálie! Klidně dojdu na kraj světa, jen abys mne políbila!"
Thálie ve svém tváři vykouzlila úsměv, pro který by každý muž rád zemřel. ,,Platí. Než na tuto zem dopadnou první sněhové vločky, staneš na konci světa. Pokud to zvládneš, políbím tě." S těmito slovy se rozplynula a Andrew ještě dlouhou dobu přemýšlel, zda to nebylo jen zdání.

 Nakonec se však rozhodl, že se vydá na cestu. Během následujících hodin navštívil své sousedy a poprosil je, aby se postarali o jeho tři kravičky a slepice. Rozloučil se se svými blízkými. Sbalil si vše potřebné do ranečku. Zhluboka se nadechl a vykročil do světa.

Když přespával v jednom z chudobinců, vzbudil ho uprostřed noci pláč. Na vedlejším lůžku ležel malý chlapec a vzlykal. Byl to sirotek, nikoho neměl. Andrew si s ním začal povídat a následně mu začal vyprávět pohádku. Chlapce příběh uklidnil. Nejdřív přestal plakat a mlčky naslouchal. Když se blížil příběh ke konci, chlapec usnul.

Jindy potkal stařičkou ženu, která seděla u hřbitovní zdi. ,,Prosím, mladíku, vyprávěj mi o lásce. Má stará mysl už zapomíná. Ráda bych si připomněla, co v mém životě bylo důležité." Andrew neměl čas, spěchal na konec světa. Mohl předstírat, že stařenku neslyšel. Mohl se vymluvit, mohl říct, že spěchá a nechat ji tam samotnou. Jenže jeho srdce bylo příliš laskavé. Posadil se vedle ženy a začal jí vyprávět o tom mocném citu, který naše srdce činí šlechetnějšími a statečnějšími.

O mnoho dní později ho ve městě zastavil muž a žádal Andrewa, aby pomohl jejich loutkovému souboru. Měli hrát pro drobotinu samotného krále, ale jejich nejlepší loutkoherec se předchozí noc tak opil v krčmě, že nebyl schopný hrát. Andrew se omlouval, že neví, jakou divadelní hru hrají. Na to muž odvětil, že Andrew bude vypravěčem a oni se jeho příběhu přizpůsobí. Andrew si povzdechl. Pohled na zoufalého muže ho donutil, aby se zdržel déle a vystoupil před královskou rodinou.

Jeho cesta měla spoustu nečekaných zastávek. Andrew v sobě nosil neblahé tušení, ale stejně nikdy nikoho neodmítl.

Už se blížil k samému okraji světa, už cítil, jak se zvedá vítr, už se jeho duše chvěla, když mu do vlasů padla vločka. Zastavil se a vzhlédl k nebi, ze kterého se neslyšně a v chladnou něhou snášely další a další vločky. Svěsil svá ramena. Zklamal sám sebe. Na vteřinu zavřel oči, pak se však narovnal v zádech a pokračoval v cestě. Kráčel dál. Když už nic jiného, aspoň to plánoval Thálii vysvětlit. A rozloučit se se svým snem.Stála na konci světa a byla nádhernější, než si ji pamatoval. Stoupl si před ni a sklonil hlavu. ,,Nestihl jsem to," přiznal tiše.Thálie se zahihňala jako malé děvče, její rty se však nepohnuly. ,,Hlupáčku, copak jsi nepochopil?"Andrew k ní tázavě vzhlédl, byl zmatený jejími slovy.,,Při každém tvém zastavení, při každém tvém dobrodiní jsem byla s tebou. Když jsi dal přednost jiným před svým vlastním štěstím, tehdy jsem líbala každý polštářek tvých prstů. Když jsi své srdce obrnil trpělivostí a věnoval svůj čas - čas, kterého jsi neměl nazbyt - jiným lidem, tehdy jsem tvé čelo ověnčila svými polibky."