Hezký večer!
Po dlouhé odmlce Vám konečně přináším závěrečnou kapitolu. Jelikož jsem již zveřejňovala oznámení, nebudu Vás zdržovat od čtení 🙂 ať se Vám kapitola líbí.

...ale odpověď už znám a myslím, že ji znáš i ty.“

Hleděl do tváře mladého psychologa a snažil se nalézt svou vnitřní rovnováhu. Místo klidu mu však na mysl vytanula vzpomínka z minulosti. Srdce se mu svíralo strachem stejně jako tenkrát. Všechny ty skrývané pocity v něm vířily, přestože uplynula spousta let od chvíle, kdy mladší verze Harryho Pottera pronesla téměř stejná slova.

„Severusi, už jsem řediteli odpověděl a jsem si jistý, že mou odpověď znáš i ty.“

Profesor lektvarů rozzuřeně hleděl do klidné tváře nebelvírského studenta a v jeho nitru se míchal strach s hněvem. Ten kluk se prostě musel zbláznit!

„Odpověď? Jistěže znám tvou odpověď! Nebyl bys to ty, kdyby ses nehnal do dalších a dalších problémů! Harry Potter, nesmrtelný hrdina!“

Očekával výbuch vzteku a hádku, ale mladík si jen ztrápeně povzdechl. To Severuse mírně zaskočilo, ovšem nedal to najevo.

„Co je to tentokrát, Severusi? V poslední době se ti nelíbí nic, co hodlám dělat. Brumbál si myslí, že je to důležité, tak proč tak zuříš?“

Proč? Copak to ten kluk nechápe? Opravdu čekal, že Severus bude jen přihlížet tomu, jak se vrhá do jednoho nebezpečí za druhým? Že nebude mít ani špetku obav? Není snad strach o blízké přirozenou lidskou vlastností? A Severus měl jen Harryho, nikoho jiného. Možná si to odmítal připustit, ale někde v hloubi duše moc dobře věděl, že ho vůbec nezajímá výsledek války, pokud by cenou za vítězství měla být Harryho smrt. Nic z toho však studentovi, sedícímu naproti neřekl. Místo toho jeho výraz ještě více zchladl.

 „Stále jsi jen student bez zkušeností, který očekává, že ho ředitel ochrání. Co tedy čekáš, že řeknu?“

Jakmile první slovo opustilo jeho ústa, věděl, že to byla chyba, ale už to nemohl vzít zpět. V mysli zoufale křičel: , Promiň, já to tak nemyslel!‘ , ovšem Harry jeho omluvu nemohl slyšet. V chlapcově obličeji se jasně odrážela bolest, kterou ta slova způsobila, přesto se stále nehodlal se svým profesorem hádat. Severus se nedokázal déle dívat na to, co sám způsobil, proto se  otočil k Harrymu zády a přešel ke krbu. Tichý hlas, který se ozval od stolu sevřel jeho srdce ledovou rukou a to nejen slovy, ale i tónem ve kterém bylo tolik smutku, že by dohnal k slzám i kámen.

„Říkal jsi ať přijdu kdykoliv budu potřebovat a já tě poslechl. Je jedno, kam a jak daleko bych musel jít, vždycky jako první spěchám za tebou, protože zrovna s tím sarkastickým, nesnesitelným profesorem se cítím dobře a v klidu. Jenomže… ty tu pro mě nikdy nejsi. Nepotřebuju kázání o nebezpečí ani o mé vlastní hlouposti, chci… chtěl jsem jen vědět, že věříš, že to zvládnu. Zapomínáš, že  tento student o kterém ty mluvíš jako o hlupákovi, toho zažil víc než by měl a nemá moc možností na výběr. Asi jsem opravdu hodně naivní, myslel jsem, že za těmito dveřmi nejsem jenom hloupý student.“

Místnost se ponořila do ticha tak dusivého, že Severusovi dělalo dýchání problém. Trvalo mu hodnou chvíli než se otočil a šokovaně zjistil, že Harry v místnosti již není.

Po tolika letech si Severus konečně uvědomil, jakých chyb se dopouštěl. Jako kdyby se zbavil mlhy ve své mysli a jasně viděl, co všechno ten hoch -dnes už mladý muž- byl pro něj ochoten udělat. Opravdu to byl Harry, kdo ho následoval kamkoliv Severus řekl, byl to on, kdo za ním vždy přišel a kdo jejich vztahu bezmezně věřil. Severus neudělal nic, jen se s ním neustále hádal. Jak mohl Harry říct, že nepotřeboval žádné slovní vyznání, když se Severus choval takto? A teď se ho mladý muž chystal znovu následovat. Po všech těch letech, kdy si těžce vybudoval nový život i novou identitu, je ochoten vzdát se klidu a zase jít kam mu Severus řekne.

Harry zmateně sledoval měnící se výrazy na Severusově tváři a ani se svými znalostmi nedokázal odhadnout, na co starší muž myslí. Když však ticho bylo opravdu už příliš dlouhé, v Harryho srdci se přeci jen usadilo semínko nejistoty.

„Severusi? Jsi v pořádku?“

Severus sotva znatelně pohnul očima a vypadal, jako kdyby právě procitl z tranzu. Harry si neslyšně povzdechl a natáhl se pro hrnek s kávou. Naučil se být trpělivý a čekat než se druhá osoba rozhodne promluvit. Přestože by si opravdu přál vědět, co se Severusovi honí hlavou, nemělo smysl naléhat. Než se však stihl své kávy vůbec dotknout, byl svírán v pevném objetí.

Šokovaně ztuhl a nebyl schopen pohybu. Absolutně vůbec nechápal Severusovo chování. Na tohle bylo i jeho studium psychologie krátké, protože kam jeho paměť sahala, profesor lektvarů ho nikdy sám od sebe neobjal. Vždy to byl Harry, kdo se snažil dostat k Severusovi blíž a teď nevěděl jak se zachovat.

„Omlouvám se.“

Harryho dech se zadrhl a nevěřícně vykulil oči. Měl pocit, že mu srdce každou chvíli vyskočí z hrudi jak rychle tlouklo. Severus zesílil sevření a Harry opatrně, jako kdyby se obával, objetí opětoval.

„Za… za co? Nic jsi přece neudělal.“

Co to do něj tak najednou vjelo? Vždyť zrovna on se nemá vůbec za co omlouvat? Doufal, že mu to Severus vysvětlí, protože jeho představivost spolu se zmatkem začínala pracovat na plné obrátky.

„Vždycky jsem tě nechal jít za mnou.“

Harrymu se chtělo zoufale křičet a požadovat vysvětlení, ale ničeho by tím nedocílil. Trošku pevněji Severuse sevřel, aby mu naznačil, že poslouchá.

„Byla to chyba. Tentokrát tě nenechám následovat mě. Já… chci s tebou zůstat tady.“

Jestli do teď Harryho srdce bilo jako o život, tak po těch slovech se okamžitě zastavilo.

„Cože?!“

Severus povolil sevření a narovnal se. Harry si ani neuvědomil, že se taky postavil a netrpělivě čekal na Severusovo vysvětlení.

Profesor lektvarů nasadil posměšný výraz a založil si ruce na hrudi.

„Netušil jsem, že jsi přišel o sluch, Pottere. Řekl jsem, že chci zůstat tady, v tomto domě v mudlovském světě.“

Severus se tvářil stejně, jako kdyby Harrymu oznamoval, že má znovu uvařit zkažený lektvar. Mladý psycholog se najednou cítil nesmírně slabý, nahmatal rukou opěradlo židle a teprve pak promluvil.

„Ale… proč?“

„Protože jsi tady doma, Harry.“

Harry se konečně vzpamatoval a plně pochopil o čem vlastně Severus mluví. Tohle přece nemusí dělat!

„Jsi kouzelník! Nemusíš žít mezi mudly, když můžu jít já mezi kouzelníky. To je nesmysl!“

Severus na okamžik zavřel oči, aby sebral odvahu k následujícím slovům.

„Jsem Princ dvojí krve, pamatuješ? Jsem taky mudla. Vím, že jsi se rozhodl vrátit do kouzelnického světa, ale proč? Tady máš vše co potřebuješ, je jednodušší, když přijdu já. Občas opravdu nechápu, jak můžeš být tak natvrdlý.“

Harry jen otevíral a zavíral pusu, aniž by byl schopný cokoliv říct. Stále to nedokázal pochopit a přijmout, přestože mu to zcela jasně Severus vysvětlil. Musel se znovu ujistit.

„To znamená- .“

„To znamená, že bys mi měl uvolnit nějakou skříň, Pottere.“

Tentokrát to byl Harry, kdo v mžiku pevně objímal Severuse. Teprve když na zádech ucítil Severusovy ruce, které ho objaly, konečně se uklidnil a vydechl všechen vzduch, který do té chvíle nevědomky zadržoval. Měl pocit, že každá jedna buňka v jeho těle oslavuje a zaplavuje celou jeho bytost neuvěřitelným štěstím. Ani ve snu by ho nenapadlo jaký konec bude jeho vlastní příběh mít.

„Sice pozdě, ale…miluju tě, Harry.“

Ta slova byla zamumlaná sotva slyšitelným hlasem, přesto měl Harry dojem, že mu je Severus zakřičel do uší. Začaly ho nepříjemně pálit oči a konečně pochopil, jak může někdo plakat štěstím.

„Já tebe taky…taky tě miluju.“

Ještě více se k Severusovi přitiskl. Bylo mu jedno, že brečí jako pubertální děvče a smáčí Severusovu košili, protože právě v tu chvíli kreslil pomyslnou čáru za chmurnou minulostí a společně s profesorem lektvarů vykročil vstříc lepším zítřkům.