Pokud Leo něco miloval stejně jako Kate a svou práci, byl to spánek. Nenáviděl ranní vstávání, obzvláště když ho někdo budil o dvě hodiny dříve. Velmi hlasitě klel, když procházel bytem ke dveřím, na které nějaký vytrvalec už dobré tři minuty zvonil. Byl rozhodnut dotyčnou osobu seřvat, ale ve chvíli kdy za nimi uviděl Elizabeth, Harryho asistentku, svůj plán přehodnotil.

„Elizabeth?“

„Pane doktore, moc se omlouvám, že vás budím, ale jde o pana Blacka.“

„Co se děje?“

„Nedorazil do práce a nezvedá telefon.“

Leo si povzdechl a unaveně se opřel o zárubně, zatímco se snažil pochopit o co Liz vlastně jde.

„Liz je teprve sedm ráno, ordinace je až od osmi, třeba jednoduše zaspal.“

„Pane Morlini, pan Black na dnes naplánoval inventuru. Domluvili jsme se na šestou ráno. O kdyby zaspal, telefon by ho vzbudil, má kvůli pacientům vždy zapnutý zvuk. Ještě nikdy nepřišel ani o minutu později a to ani když míval noční výjezdy. Jsem si jistá, že se mu něco stalo.“

Ta ženská, která dnes přebrala roli Leonardova budíku se tvářila natolik vážně a sebejistě, že se mladý lékař dokonale probral.

„Jste si tím jistá?“

„Ano.“

„Elizabeth, jestli k Harrymu dojedu a zjistím, že opravdu jen zaspal, roztrhnu vás jako hada. Na kolik hodin má prvního pacienta?“

Jeho vyhrůžka na ni zřejmě vůbec nepůsobila, protože odpovídala s ledovým klidem.

„Na půl devátou, pane.“

„Dobře, začněte s inventurou, zavolám vám až zjistím, co se děje.“

„Děkuji, pane Morlini.“

Zavřel za ní dveře a tiše proklínal jak ji tak i svého kamaráda. Jak rád by ještě spal. Uvědomoval si ale, že přece jen něco nebude v pořádku. Ani on si nepamatoval, že by kdy Harry zaspal nebo přišel pozdě.

Se zíváním se převlékl a vyšel z domu. Stále pršelo, proto ani nepřemýšlel nad procházkou a rovnou usedl za volant. Ještě, že Harry nebydlel příliš daleko.

Ve chvíli, kdy již pár minut zuřivě zvonil na zvonek u domovních dveří a Harry stále nepřicházel, si byl jist, že se rozhodně děje něco zlého. Vytáhl z kapsy Harryho náhradní klíče, které stále měl u sebe. Nebylo to tak dlouho, kdy si říkal, že by je měl už konečně vrátit. Teď byl rád, že to neudělal.

Dům byl naprosto tichý a na první pohled se zdálo, že snad ani nikdo uvnitř není. Hned v předsíni na polici uviděl Harryho mobil. Čtyřicet zmeškaných hovorů od Liz. Už se ani nedivil, že ho přišla vzbudit. Kuchyň byla prázdná, jen dva hrnky na stole Leonarda udivily. Prošel obývacím pokojem a zamířil rovnou do ložnice.

V místnosti byla téměř naprostá tma a ve vzduchu byla cítit jakási vlhká zatuchlina. Leo sprostě zanadával, když zakopl o kupu oblečení a málem skončil na zemi. Díky tomu však zjistil, že smrad se line právě z té hromady promočeného prádla. Konečně došel k posteli, kde bylo vidět pouze čupřinu tmavých vlasů.

„Hej Blacku! Vstávej!“

Odpovědí mu bylo jen jakési mdlé zamumlaní. Stačilo mu jen o malý kousek odhrnout peřinu, aby zjistil, že s Harrym třepe zimnice a na čele by klidně mohl smažit palačinky. Velmi rychle si dal jedna a jedna dohromady. Harry se coural venku v té zimě a dešti a zřejmě své síly značně přecenil. Bylo jasné, že pár dní se v práci určitě neukáže.

Povzdechl si a vydal se do kuchyně připravit čaj a zjistit, jestli Harry vlastní kromě benzodiazepamu i nějaké léky na snížení horečky. Cestou ještě zavolal Liz, aby jí oznámil, že na čas zase bude zastupovat doktora Blacka.