„Jaký byl pravý důvod tvého odchodu, Harry?“

Mladý lékař neodpovídal. Místo toho mávl hůlkou a vzápětí kolem něj pobíhal nádherný dvanácterák.

„Těch důvodů bylo hodně, Severusi. Chuť utéct ve mně rostla s každým dnem na cestě za viteály. Pořád jsem se upínal k životu po válce a snažil se vydržet.“

Harry se odmlčel a Severus chápal to, co mladík nevyslovil. Upínal se k němu a jeho smrt…

„Kouzla, která jsem kolem sebe viděl a sám používal nebyla prospěšná, ale ubližovala a zabíjela. Magie se mi začala hnusit. Používal jsem ji čím dál méně a nakonec jsem nebyl schopný ani vyčarovat kytici.“

Konečně se na Severuse podíval a starší muž zase nedokázal poznat, co se Harrymu honí hlavou. Proto jen trpělivě čekal, co bude dál.

„Neměl jsem žádný důvod tam zůstat. Nebylo nic co by mě v kouzelnickém světě drželo. Uzavřít magii a utéct daleko od kouzel byl nejlepší plán. Tady jsem nemusel mít strach, že někdo mou vinou zemře. Jako lékař jsem si dokázal poradit se spoustou problémů, které blokování magie přinášelo a než se objevil Ron, žil jsem normální život.“

„Tohle vše dokážu pochopit. Ale netvrď mi, že život, který jsi vedl byl normální.“

„Ano, normální mudlovský život.“

„Noční můry, stavy úzkosti a kdo ví co všechno dalšího se ti jeví jako normální?“

„Ty nemáš noční můry, Severusi? Tebe snad válka nijak neovlivnila? V tom případě jsi opravdu šťastlivec.“

Severus mlčel. Asi ne v takové míře jako Harry, ale i on míval zlé sny a špatné spaní.

„Každý z nás považuje jako normální něco jiného, Severusi. Ale s obnovou magie toho spousta zmizela.“

„Pořád nerozumím tomu, co mi tím vším chceš říct, Harry? Všechno to, čím jsi trpěl je pryč a ty máš zpět svou magii. Vlastně pominuly i důvody tvého skrývání.“

„Téměř. Mě teď trápí jiná otázka. Co vlastně čekáš ty ode mě?“

Tohle byla přesně ta chvíle, kterou Severus považoval za nejtěžší. Říct Harrymu pravdu.

„Co čekám? Po tom všem, co jsi mi řekl vlastně nevím co čekám, Harry. Vím jen co bych chtěl.“

„A to je?“

„Kam se poděla tvá schopnost vyvozovat si závěry, Pottere?“

„Raději si počkám na odpověď. Taky bych se mohl mýlit.“

Severus se postavil a přešel k oknu přes které poslední dny tolikrát Harryho pozoroval. Nikdy neuměl vyjadřovat své pocity a ani se o to nesnažil. Vždyť ani tenkrát Harrymu neřekl, že ho miluje a přesto to mladík pochopil.

„V té době, kdy jsi se honil za viteály jsem hodně přemýšlel. Bylo pro mě těžké si některé věci přiznat, ale už jsem si nemohl déle namlouvat, že je vše v pořádku. Štvalo mě, že jsem tě nechal jít aniž bych ti řekl, jak moc mi na tobě záleží. Najednou jsem upřímně doufal, že válku přežiju a budu ti moct všechno říct. Oba víme jak to nakonec dopadlo. Teď bych to chtěl napravit. A chci být s tebou.“

Profesor lektvarů si netroufal odhadnout, zda vzniklé ticho je dobré nebo špatné znamení. Stále cítil Harryho přítomnost, takže měl alespoň jistotu, že místnost neopustil. Otázkou však zůstávalo, co uvidí až se otočí. Najednou mu jeho chování přišlo hloupé a dětinské.