Poprvé za svůj život ho trpělivé čekání nesmírně štvalo. Sledoval téměř každý Harryho krok a jeho srdce oplývalo radostí, když v mladíkově tváři spatřil uvědomění. Každý úsměv Severuse lákal přijít blíž a byl Harrym přitahován snad ještě více než kdy dřív.

Přesto však zůstával skryt v roli tichého pozorovatele. Bylo pro něj důležité, aby se Harry k návratu nebo jakékoliv jiné akci rozhodl sám a ne pod nátlakem. On mu jen předával podněty k zamyšlení a zřejmě plnily svůj účel. To bylo prozatím dostačující.

Když naposledy mluvil s mladým panem Morlinim, byl velmi mile překvapen, jak se zhostil svého úkolu připomenout Harrymu, kým vlastně byl. Co víc, bylo znát, že se jemu samotnému ta změna zamlouvá. Ovšem byly zde také otázky, které profesora lektvarů velmi zajímaly. Třeba Harryho život po válce.

„Co čekáte, že uslyšíte, pane Snape?“

„To vskutku netuším, proto se také ptám.“

„Na jeho životě nebylo nic neobvyklého. Poznal jsem ho jako obyčejného, nenápadného studenta, který se s nikým nebavil ani nevyhledával společnost.“

„Neměl přátele?“

„Nepřijde vám hloupé se takto vyptávat? Svolil jsem vám pomoci pro Harryho dobro, ale nevidím důvod popisovat jeho život.“

„Tohle po vás ani nežádám.“

„Opravdu? Nevypadá to tak.“

„Pane Morlini, měl jsem za to, že jsem Pottera znal a přesto jsem se mýlil. Byl jsem hluchý k názorům ostatních, kteří ho viděli nezaujatě. Nehodlám stejnou chybu udělat dvakrát.“

Leonardo si povzdechl. Možná se Snape snažil mluvit chladným tónem a neprojevit žádný náznak emocí, ale to na něj neplatilo. Viděl na tom muži, že ho stále i po tolika letech mrzí, jaký měl na Harryho názor.

„Není toho moc, co bych vám mohl říct. Nebavil se s nikým, spíše se stranil. Nechodil se bavit a patřil mezi nejvzornější studenty. Trvalo mi celkem dlouho, než jsem si získal jeho důvěru. Pak se mi ho podařilo zapojit alespoň trochu do dění na škole a získal tak dalších pár přátel. Začal jsem ho brát na zábavy, tam trochu ožil. Rád tančil a bavily ho šipky.“

„Rád tančil?“

Severus zněl pochybovačně. Zřejmě nic takového u mladíka neznal.

„Ano. Miloval tanec a všeobecně hudbu. Vždycky se našla slečna, kterou mohl vyzvat k tanci. Párkrát se stalo, že se za celý večer z parketu ani nehnul. Jak je na tom teď nevím, ale předpokládám, že to zítra zjistím.“

„Netušil jsem, že tolik tíhne k hudbě. Rád si nějakou poslechl, ale nikdy nedal najevo žádný větší zájem. Je to pro mě novinka.“

Mladý lékař zaslechl v Severusově hlase zklamání. Mohl se jen domnívat, že nad svou nevědomostí.

„A vy? Máte rád hudbu?“

Severus po něm střelil pohledem, který se dal přirovnat smrtící kletbě, přesto však odpověděl.

„Měl jsem období, kdy jsem vyhledával tento druh zábavy.“

V době, kdy jsem byl věrným Smrtijedem a navštěvoval veškeré seance Pána zla.

Tohle období si přál vymazat, přesto stále existovalo. Tenkrát si užíval všeho, co mu jeho postavení poskytovalo.

„Již jsem vás obral o dost času, pane Morlini. Půjdu. Na shledanou.“

Než se Leo nadál, Severus Snape s hlasitým prasknutím zmizel. Začínal být vážně zvědavý, jak tohle dopadne. Nejen Harry, ale i profesor lektvarů, měl kostlivce ve skříni, tím si byl zcela jist. Stejně tak jako tím, že se zítra objeví v baru, kam s Harrym měli namířeno.

Na tváři se mu usadil ďábelský výraz. Dostal nápad a okamžitě začal hledat ty správné kontakty v telefonu.