Následující dny se nesly ve stejně poklidném duchu a mladý psycholog měl konečně naprosto jasno v tom, co se s ním děje.

Každé ráno s očekáváním vcházel do kuchyně a vždy na něj čekalo nějaké překvapení v podobě balíčku. Přijímal je s úsměvem a bušícím srdcem.

Pokud tedy nepočítal zmijozelský odznak kapitána famfrpálového týmu. Ten mu celkem hnul žlučí. I když mu taky dal jasnou odpověď, že za tím vším je Severus.

Co ho však dokonale mátlo, bylo chování jeho kamaráda. Leo ho navštěvoval v každé volné chvíli a neustále ho bombardoval otázkami na jeho zdraví. Jeho zájem byl až nenormální. A Harry nevydržel mlčet.

„Leo, je opravdu milé, že se o mě staráš.“

„Co bych pro tebe neudělal, že jo?“

„Hm. A fakt si myslíš, že jsem debil?“

„Kdes na to přišel, Harry?“

„Chodíš se mě ptát na můj stav, soustavně mě rozptyluješ a jen tak mimochodem jsi měl na návštěvě kouzelníka. Takže o co jde?“

Leo se zatvářil překvapeně, přesto na jeho obličeji zůstával připitomělý úsměv.

„Ale no tak, Harry! Jasně, že se tě budu chodit ptát, když jsi vysadil všechny léky! A že tě rozptyluju? Ty se necháváš rozptylovat, tvoje mínus.“

Jestli si do té chvíle Harry nebyl zcela jist, zda mu Leo něco tají, po jeho odpovědi o tom byl přesvědčen. Vždy, když se snažil mluvit naprosto bezstarostně a ironicky zároveň, v něčem kecal.

„A ten kouzelník?“

„To se tě teda tak trochu týká. Byla to moje máma.“

„Co má tvoje mamka společného se mnou?“

Harry byl naprosto zmaten. Asi toho na něj začínalo být přece jen moc, protože nechápal, co by s ním mohla mít paní Morlini společného.

„Navštívil ji její spolužák a velmi se vyptával na mě a můj vztah k tobě.“

„Nech mě hádat. Ten spolužák byl Severus Snape.“

„Bingo! Není to zvláštní, že ho tak zajímáš, Harry?“

„Ne, ani trochu to není zvláštní.“

Brýlatý muž cítil příjemné teplo, rozlévající se jeho hrudí. Severus poznal, v čem tkví Harryho problém a snažil se mu pomoci. Neotočil se k němu zády, tak jako nikdy dříve a mladý lékař věděl, co bude následovat.

„Ale jedna věc zvláštní rozhodně je.“

Harry úplně zapomněl, že Leo je stále v jeho ordinaci.

„Jaká?“

„Ty.“

„Co? Na mě není vůbec nic zvláštního. Pořiď si brýle, Leonardo!“

Jeho přítel se usmíval takovým způsobem, že se Harrymu skoro svíralo srdce. Byl to přesně takový úsměv, který měli jeho rodiče, když je vyvolal pomocí kamene vzkříšení.

„Stoupni si.“

Jako v transu ho poslechl, přestože nechápal, co po něm Leo chce. Ten ho chytl za předloktí a dotáhl před zrcadlo v rohu místnosti.

„Co vidíš?“

„Ehm, sebe?“

„A víš co vidím já?“

„Mě?“

Leonardo zakroutil hlavou.

„Konečně vidím toho kluka, ke kterému jsem v ústavu vzhlížel. Toho, který se nikdy nevzdával a kterého všichni milovali. Vidím hrdinu Harryho Pottera přesně takového, jakým doopravdy je. Harry, já poprvé za ty roky vidím úsměv i ve tvých očích nejen na tváři. A myslím, že za to může jeden děsně nesympatickej chlap a návrat tvé magie. Asi bys měl přemýšlet nad změnou.“

Poplácal ho po zádech a bez dalších slov opustil Harryho ordinaci. Ten prudce vydechl, aniž by tušil, že zadržoval dech.

Podíval se znovu do zrcadla. Opravdu tam tohle Leo viděl? On sám si všiml pouze absence kruhů pod očima.